Průvodce temnotou

28. května 2011 v 13:50 | BOM |  Povídky
Prolog
Byl jarní podvečer. Andreas ležel rozvalený na pohovce jako vždy. Vymláceným oknem mu dovnitř proudil chladný vlhký vzduch přinášející s sebou vůni květin a stromů rostoucích v okolí, která se tu mísila s pachem odpadků.

Andreas koukal před sebe na stěnu a hlavou se mu honily tisíce myšlenek. Byl zmatený, nevěděl, co má dělat. Pohádal se se Sophií, už zase, netušil, co se s ní v poslední době stalo, ale přišlo mu, že se změnila. Nebo se změnil on? Dříve mu byla Sophie inspirací, poslední dobou však jako múza vyhasla. Chtěl by dávku, ta mu vždy umožnila sjednotit svoje roztříštěné myšlenky, mohl se soustředit. Peníze mu došly, potřeboval, aby se u něj stavil Nikolas. Bylo to zvláštní, ale vůbec nevěděl, kde by jinde Nikolase hledal. Vždy se u něj zjevil, ale kdyby jej potřeboval vyhledat, nevěděl by kde a přitom jej znal takovou dobu. Pak si všiml, že Nikolas přišel do místnosti.
"Člověče, tobě by se sem mohl kdokoliv vloupat ani bys to nepoznal." pravil Nikolas.
"Stejně by mi neměl co vzít. Přinesl jsi mi něco?" zeptal se Andreas.
"No, měl bych pro tebe falešnej průkaz." pravil Nikolas a sednul si vedle Andrease, "Fuj, měl bys někdy vynést ty odpadky, co tady máš" znechutil se Nikolas a ukázal na obří tlející hromadu za Andreasovým gaučem.
Andreas koukal dopředu z gauče na své holé betonové stěny a řekl: Z gauče se nekouká " dozadu a je to. "Co s tím průkazem?"
"To je snad jasný, mohl bys s ním chodit pro podporu, měli bychom prachy, třeba na tisk. Napsals něco?"
"Nic. Pro podporu si dojdi sám."
"Kurva chlape, ty jsi mu podobný, tobě by jí dali."
"Průkaz nechci, nemáš nějaký zboží?"
"Zboží? Ty máš tu drzost chtít zboží a přitom jsi nic nenapsal! Sakra chlape, tyhle věci stojí prachy, už tak má naše revoluční hnutí málo peněz a ani pro tu podporu nám nechceš zajít a chceš zboží?"
"Sakra, já to dopíšu. Ale fakt potřebuju aspoň jednu dávku!"
" Ale určitě něco musíš napsat! Revoluce se blíží. Musíš psát víc a víc, ať rozdmýcháme oheň!"
"Jasně, tak mi něco dej."
"Dám ti dvě dávky. Jednu pro tebe a jednu pro Sophii. Ale musíš mi slíbit, že ji jí nesebereš jak minule. Kde vůbec je?"
"Šla nahoru. Trochu jsme se pohádali. Ale neboj dám jí ji, díky."
Nikolas dal Andreasovi dvě ampulky a rozloučil se a odešel. Andreas seděl dál v gauči a koukal na betonovou zeď. Musí něco napsat. Revoluce se blíží, vítězství bude jejich! Pak již nic nebude jako dřív. Ano, to je to, co musí udělat, jeho zmatená roztříštěná mysl se najednou jakoby spojila v jeden celek s přesným cílem.

Soumrak
Andreas docíliv rozhodnutí, co musí udělat, vstal z gauče a vylezl po žebříku do horního pokoje. Byla tam tma, jediné okno v pokoji bylo zabedněné a zespodu již moc světla nepřicházelo, jelikož se snášel večer. Andreas se posadil ke stolu, kde měl psací stroj a rozkoukal se. Když jeho oči přivykly šeru vyndal z kapsy obě ampulky a položil je na stůl. Připravil papír do stroje a zamyslel se. Pak mu opět utkvěl pohled na ampulkách.

"Jednu musím dát Sophii, jinak mne Nikolas seřve." pomyslel si.
Došel k posteli a viděl Sophiino tělo napůl pod dekou. Zjevně spala. Líbilo se mu, jak klidně ležela. Začal jemně hladit její tělo, ale ona se neprobouzela. Andreas si myslel, že to dělá naschvál a rozhodl se tu potvůrku trochu poškádlit a tak jeho ruka sjela přes břicho níž. Chvíli tam jeho prsty jen kroužily a pak pronikly do ni, ale byla uvnitř studená a suchá. Andreas se lekl, chytil ji oběma rukama a začal s ní třást. Teprve pak si všiml svých tmavě zbarvených rukou. Byly od krve. Svalil se vedle postele. Byl vyděšený a zmatený. Nechápal, co se děje. Musí se uklidnit. Stále měl ještě v kapse ampulku, kterou měl dát Sophii. Ano, to je ono. Zbožňuje ten pocit, když jím pronikne hrot jehly a dostaví se uvolnění a klid. Vše už bude v pořádku.

Průvodce přichází
Andreas otevřel oči a mžoural po temném pokoji, byl u sebe, to jej uklidňovalo. Ale něco se mu v rohu nezdálo, soustředil svůj pohled tam a spatřil před sebou postavu v černém plášti.
"Kdo jsi?" zeptal se cizince.
"Jsem Průvodce temnotou. Blíží se temnota, která tě chce polapit, jsem tu, abych ti po mohl jí čelit!"
"Kurva, co jsi zač?"
"Ne, správná otázka je - Co jsi zač ty?"
"Já jsem Andreas."
"Ano, to vskutku jsi, ale co jsi zač?"
"Jsem spisovatel."
"Hovno, spisovatel, pořád píšeš o nějakém ohni, který vše sežehne až přijde revoluce!"
"Jo! Protože jsem revolucionář!"
"A kdy bude ta vaše slavná revoluce, o níž básníš?"
"Již brzy! Oheň zaplane!"
"To říkáte furt! Ten tvůj kamarád Nikolas ti nosí fet a ty jsi normální feťák, jen o sobě říkáš, že jsi spisovatel a revolucionář, ale vaše revoluce nikdy nepřijde, protože se jen flákáte a fetujete. Vše, co píšeš je v podstatě opsaný ze starých manifestů. Ne, ty jsi obyčejná smažka!"
"Ty hajzle, vypal odsud!" začal řvát Andreas a rozeběhl se proti němu.
Průvodce odstoupil a Andreas vběhl do zrcadla. Ležel ve střepech a slyšel jen: "Dobrá odejdu, ale přijde na tebe temnota, beze mne ji nebudeš s to čelit, potřebuješ mne. Ještě jednou se vrátím, ale zaženeš-li mne i pak, tak se již nikdy nevrátím a ponechám tě napospas temnotě, která bude tak silná, že tě celého pohltí."

Stíny
Andreas se probudil a slyšel hlasy. Ležel v pokoji, ale bylo tam nezvyklé světlo. Všude kolem něj se motali nějací lidé a jeden ho obvazoval. Postupně si uvědomil, že ti lidé jsou od policie.
"Co se stalo? Co se děje?" ptal se zmatený Andreas.
"Nalezli jsme tu mrtvé tělo. Znal jste tu ženu?"
Ženu, jakou ženu, přemýšlel Andreas, až pak viděl nahou Sophii na zakrvácené posteli. "Sophie je mrtvá?" vykřikl zděšením.
"Takže jste ji znal. Je na ní rozmazána krev a vaše otisky s její krví. Můžete nám to vysvětlit?"
"Já, myslel, že spí." začal vyprávět pomalu se rozpomínající Andreas, "Chtěl jsem ji vzbudit. Až pak jsem zjistil, že je mrtvá."
"Prý byl od vás slyšet křik a hádka. Je to pravda?"
" Křik? Ano, pohádali jsme se spolu. Ale přece si nemyslíte, že. . . To bych přece nikdy nemohl!"
"Proč je rozbité zrcadlo? Proč jste celý od střepů? Víte že, měla žíly podřezány střepy?"
"Rozbité zrcadlo? To tu byl ten v tom plášti!"
"Ten v plášti? Aha." policistka vytáhla pytlík se stříkačkou a ampulkou, "Je tohle vaše?"
"Ne! Ne, není, to jsem nikdy neviděl!" bránil se Andreas a bylo mu jasné, že je v pořádném problému.
"Podobně jako tohle, že?" položila před něj jeho rozepsanou revoluční báseň.
"To, jsem našel!" vykřikl Andreas a celý zbledl.
"Kdepak? V psacím stroji? Nebo v šuplíku?" pak se otočila, "Pánové, odveďte ho, myslím, že tady není moc, co vyšetřovat."

Tma
Andreas byl v cele. Seděl v rohu cely a koukal se na holé betonové stěny podobné těm, které vídával den co den ve svém bytě. Tam ale neměl mříže. Tak to přece nemělo skončit, měl zůstat na svobodě až do revoluce! Ale tohle přece ne! Policii je však nyní vše jasné. Jeho výpovědi nikdo neuvěří. Odsoudí jej za vraždu ženy, kterou, přes všechny jejich poslední neshody, miloval, které by nikdy neublížil. Rozhlédl se po cele, druhý vězeň se probudil a otočil se a Andreas jej měl možnost poprvé vidět. Vězeň vstal a Andreas poznal toho divného muže, jenž ho navštívil včera večer.
"Nyní již mou pomocí nepohrdneš, že?" zeptal se jej Průvodce temnotou.
"Ty víš, že já ji přece nezabil!"
"Já to vím. Ale oni ti nebudou věřit!"
"Ale co mám dělat?"
"Můžeš změnit výpověď, řekneš jim, že jsi byl v šoku a zmatený."
"To jsem také byl. Co jim mám říct? Jim je to jasné! Pohádali jsme se, byly na ní mé otisky a pak ty střepy. Sakra!"
"Řekni pravdu! Tys ji přece nezabil!"
"Já tam přišel a ona už byla mrtvá. Ona se podřízla sama, chtěl jsem ji vzbudit, byla tam tma. Pak jsem zjistil, že je mrtvá a šlehnul si. Ale z toho budu mít průser."
"Lepší, než jít sedět za vraždu."
"To je pravda, ale co to zrcadlo? Tomu, žes tam byl, nikdo neuvěří."
"Rozbil ve vzteku?"
"Jo, tak jim to musím říct, ale pořád na mne mají ty moje spisky a tys mi tvrdil, že nejsem spisovatel."
"To je přece jedinečná příležitost! Jeden z vás je souzen! Co jiného by mělo vyvolat oheň a zapálit vás, než tohle, bude to vynikající příležitost, jak to celé spustit. Neboj se, je tu temno. Ale blíží se úsvit, neboť žádná noc netrvá věčně!"
Andreas se usmál a přikývl. Seděl dál v cele a jeho roztěkané myšlení bylo náhle klidnější. Vše půjde zvládnout, Průvodce mu pomůže. Ještě chvíli takto přemítal, pak opět usnul. Když se pak vzbudil, Průvodce již v cele nebyl.

Záblesky
Další den měl Andreas ve věznici návštěvu, když se Nikolas dozvěděl o Andreasově zatčení, přišel jej navštívit. Andreas se těšil, že mu konečně bude moci říct celý plán, jak konečně vzplane plamen. Nikolas, přišed k Andreasovi, tvářil se rozzlobeně.
"Chlape, cos to provedl?" rozčílil se Nikolas, když se usadil.
"Nic, přece mi věříš, ne?"
"Dostal ses do pěkný šlamastyky, ale neboj, zařídil jsem ti právníka." Nikolas se rozhlédl, neposlouchá-li ho některý ze strážných a pokračoval: "Člověče, nevíš, kolik našich materiálů " u tebe našli?"
"Nemám ponětí, naštěstí jsem jich tam moc neměl. Ale víš co? Tohle může být okamžik, na nějž čekáme!"
"Prosím tě, proč?" " Andreas šeptal: "Můj proces je přece jasný důkaz útlaku, když jiskra neškrtne teď, tak kdy? Potřebuju abys sehnal všechny naše bratry a započne oheň. Neboj půjde to. Vím to. Přijde úsvit nové lepší společnosti."
"Ty jsi posranej génius, říkám ti to celý život. Ten právník za tebou dorazí ještě dnes, kdyby tě mlátili, řekneš to právníkovi a uděláme z toho skandál. Hlavně se musíš dostat z tý vraždy, to je ohromný problém. Jsi sice magor, ale Sophii bys přeci nezabil."
"Buď klidný, nezabil jsem ji."
To Nikolasovi stačilo, rozloučil se s Andreasem a odešel. Andrease odvedli zpět do jeho cely. Tam mohl přemýšlet, byl nadšen, že revoluce konečně vzplane. Bylo mu líto, že Sophie se toho již nedočkala. Myslel na ni a nadšení jej opustilo a přišel na něj těžký mrak chmur. Chyběla mu, ale pořád si plně nemohl uvědomit, že o ni přišel navždy a že ji již nikdy neuvidí. Vybavovaly se mu všechny dobré vzpomínky a její krásný úsměv. Bylo mu k pláči. Proč to udělala? Dohnal ji snad k tomu? Mohla přece od něj odejít, jak to udělaly již mnohé před ní, tak proč to udělala? Měl se o ní asi lépe starat, ač si myslel,že dělal vše, co bylo v jeho silách, zpetně si uvědomil, že to není pravda Měl poslouchat Nikolase a víc pracovat pro revoluci. Měl si vzít ten průkaz a zajistit tak alespoň nějaké peníze. Ale musel by tak chodit do města. Za tu dobu, co chtěl zničit starou společnost našel v sobě tolik nenávisti vůči ní, že se bál, že již překročil hranici a již nebude schopen se začlenit do té nové. Ale to by pak jeho snažení ztrácelo smysl. Nebo ne? Jeho mysl byla čím dál více roztěkaná a zmatená, až začal rozrušeně chodit po cele jako agresivní šelma v kleci.
"Máš tady návštěvu!" zavolal na něj dozorce a odvedl jej do místnosti, kde předtím mluvil s Nikolasem. Seděl v ní starší člověk se šedivými vlasy, brýlemi a špičatou bradou.
"Dobrý den, já jsem Nielsen, budete-li mít zájem, budu váš právník. Posílá mne váš přítel Nikolas."
Andres se usmál, "Nikolas mi říkal, že přijdete. Ano, mám zájem."
"Dobře, měl jsem již možnost se seznámit s vaším případem. Měl byste učinit novou výpověď, jelikož ta na místě činu, je velice nevhodná. Ale byl jste v šoku a nevěděl, co se děje, takže je to pochopitelné."
"Ano, plánuju podat novou výpověď."
"Dobrá." Nielsen položil na stůl magnetofon, který vydával podivný šum, "Tak mi tedy přesně řekněte, co se ten den stalo. Začněme, třeba od té vaší hádky."
"Sophie přišla z nákupu a chtěla po mne peníze. Říkal jsem jí, že nám došly, ale ona na mne začala řvát, že lžu, že si je ulejvám stranou, abych měl na dávku a jí nic nedal.Já ji, ale tvrdil, že nic nemám, že kdybych měl, tak bych jí dávku dal. Začala po mne házet věci a brečet, šel jsem k ní, chtěl jsem ji obejmout, aby se uklidnila, ale ona se mi vysmýkla a vyběhla nahoru."
"A vy jste za ní neběžel?"
"Neběžel, nebylo to poprvé, co se něco takového stalo, tak jsem věděl, že nejlepší je nechat ji, ať se uklidní."
"A co jste teda dělal poté?"
"Nejdřív jsem byl vzteklej, pak jsem přemýšlel, protože mne to trápilo a pak přišel Nikolas."
Nielsen se zamračil a pak klidně rozvážně řekl: "Myslím, že bude lepší, když Nikolasovu návštěvu vypustíme, nechcete jej přeci do toho zatáhnout."
"Ne! To rozhodně ne. No takže, když ten odešel, šel jsem nahoru, chtěl jsem psát, abych získal nějaké prostředky."
"Tohle ne. To se začnou vyptávat, komu jste ta díla dával!"
"Tak co mám říct?"
"Tak mi řekněte, co se stalo a já vám řeknu, co jim můžete říct."
"Dobře, přišel Nikolas. Dal mi dvě dávky a řekl mi, že musím něco napsat, že mi jinak už nic nedá. Tak jsem šel nahoru, že něco napíšu. Sophie spala, teda myslel jsem si, že spí. Než jsem začal psát tak jsem jí chtěl dát její dávku. Budil jsem ji, dotýkal jsem se jí, pak jsem zjistil, že je mrtvá. Byl jsem zmaten a vyděšen, tak jsem si šlehnul."
"No dobrá, tak řekněme, že jste se byl na chvíli projít a potkal nějakého dealera, kterého jste neznal a on vám dávky dal zadarmo. To se v té vaší čtvrti děje, ne?"
"No málokdy dá někdo něco zadarmo, ale občas nějakej novej dealer chce nalákat klienty."
"No a jednu dávku jste pak chtěl dát Sophii na usmířenou a pak se stalo to, co jste popisoval. A pak jste se probudil, až když tam byla policie?"
Andreas přemýšlel, jak odpovědět, jestli má Nielsenovi říci o Průvodci temnotou. Ale bál se, že by mu nevěřil a akorát by ztratil zájem o to ho zastupovat.
"Ano, ale pamatuju si, že ještě před tím, než jsem usnul, tak jsem rozbil zrcadlo."
"Rozbil jste ho před tím, než jste si šlehnul?"
"Před, ne po! Promiňte, ty vzpomínky jsou poněkud rozmazaný."
"Ale policii jste vypovídal o jakémsi muži v plášti." Nielsen se tvářil rozzlobeně.
"Ano, ale to byl jen přelud, byl jsem sjetej." nejistě vykoktal Andreas.
"Komu jste ty básně dával?"
Andreas byl již značně vyveden z míry a šeptal: "Ale to víte, panu N. přece."
"Já vím, ale je důležité, abyste věděl, co máte odpovědět, až se vás budou ptát oni!"
"No, to je fakt, ale nevím, co odpovědět."
"Něco říct budete muset. Minimálně u soudu, po tomhle půjdou jak pes po lišce. Kolik jste toho tam měl?"
"To si bohužel nepamatuju, ale moc jich nebylo. Můžu jim říct, že jsem to vyměnil s jinou smažkou za něco."
"Jo a shodou náhod jste měl i stejnej psací stroj, na kterým to bylo napsáno, to je značně neobratné. Je, ale dobře, že na místě jste o nich nic nevypovídal. Takhle můžete říci, že jste to našel na smetišti. Ostatně, podle záznamu policie, většina věcí co jste měl doma bylo smetiště."
"Ano, smetiště, to jsem prohledával rád, nevíte, kolik užitečných věcí lidi vyhodí."
"Budiž, myslím, že takhle to půjde. Projdeme si to ještě jednou a pak půjdeme k výslechu. Nemusíte se bát, že by na vás někdo vyvíjel fyzický nátlak, mám kontakty na novináře, co by se nebáli jít proti policii a negativní publicita je to poslední, co vláda momentálně potřebuje."

Úsvit
Nastal onen den, den soudního přelíčení. Den, na který se Andreas velice těšil. Když vyletí jedna jiskra a vyvolá další, tak déšť jisker zapálí plamínky a ty budou sžírat suchou trávu a růst a promění tak seschlé pořádky totalitní společnosti v popel a v dým, který bude volný, jako nová svobodná společnost, která bude moci se vydat, jakým směrem chce. Okamžik, na nějž čekal již od doby, kdy se mu na střední dostaly do ruky samizdatové básně rebelů. Ty básně, které v něm vyvolaly odpor proti zřízení a touhu po svobodě a revoluci. A dnes? Dnes to vypukne! Dveře cely se otevřely.
"Tak pojď, ty grázle, jdeme k soudu, aspoň už tě pošlou do díry a my se tě zbavíme." řekl mu dozorce.
Andreas vstal a šel. Procházeli chodbami věznice. Ulicemi mřížoví, které za sebou schovávalo mnoho lidských osudů. Andreas byl však myšlenkami jinde, už viděl požár, který vzplane, který zažene temnotu a přivolá úsvit! Zrodí se to, po čem celé ty roky snil. To se mu honilo hlavou i celé přelíčení. Nevnímal Nielsonovu řeč ani výpovědi vyšetřovatelů. Když jej volali k výpovědi museli dvakrát, aby to zaregistroval. Poté vypovídal přesně tak, jak mu Nielsen doporučil a odpovídal na otázky žalobce, které stejně čekal a Nielsen jej na ně vybavil. Prohlížel si přitom přítomné v sálu. Velká část z nich jsou jeho bratři v revoluci. Musí to vypuknout. . .
"A ty básně, proč jste si je nechal?" zeptal se žalobce
"Protože režim seschnul jak tráva a když vzplane jiskra sežehne jej a spálí." rozohnil se Andreas a začal zpívat revoluční píseň.
Postupně se k němu celý sál přidal a vypuknul zmatek a rvačka. Někdo mu uvolnil pouta a mohl běžet ven za ostatními a slyšel z venku velké shromáždění, jež pělo revolučním chorálem jak jeden muž, postupně, ale slyšel víc a víc rachotu a ran. Byl poslední, ostatní již vyběhli a on se teprve blížil ke dveřím, do kterých zvenku vběhnul zakrvácený člověk a než se skácel řekl Andreasovi, "Ne. . ."
Andreas vyběhl ze dveří a viděl šílený masakr policie a armáda obklíčila revolucionáře a likvidovala je. Andreas se otočil a běžel zpět a potkal Průvodce temnotou, tentokrát upraveného a v obleku.
"Proč?" ptal se jej Andreas se slzami v očích.
K průvodci přišla ze strany důstojnice ve policejní uniformě a řekla mu: "Pane kapitáne, akce se zdařila."
Andreas již nic nechápal. "Pane kapitáne? Takže ty jsi celou dobu byl jedním z nich? Tys zabil Sophii, ty hajzle!" a vrhl se na něj.
Průvodce temnotou mu jen chytil ruce a pravil mu s temným úsměvem: "Ale no tak, Andreasi, jsi přece dost starý na to, abys věřil na magické bytosti. Co sis myslel že jsem?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adaluter adaluter | Web | 3. června 2011 v 9:52 | Reagovat

Začetla jsem se, je to dobré, ponuré, depresivní, ale promyšlené a propracované. Mám z toho nepříjemný pocit, což je vlastně známka toho, že to má sílu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama