První věta

23. května 2011 v 19:47 | Equin |  Povídky

Geniální spisovatel se nervózně posunul na sedačce, když shledal, že stránka je stále stejně prázdná, jako když začal s prací. Kdesi na povrchu jeho představivosti se proháněly celé davy hluboce propracovaných postav prožívajících fascinující osudy viděné skrze brilantně popsané příběhy. Kdesi v jeho mysli… byly dnes ale mnohem dál, než dříve, kdy stačilo jenom sáhnout, popadnout hrdinu za ruku a vměstnat jeho strastiplný život mezi prázdné řádky. Géniovo jméno četli lidé na hřbetech po milionech prodávaných knih po celém světě. Jakou značku svou prací tenhle spisovatel vytvořil! Jaká očekávání následovala každou zvěst o připravovaném díle. Jak moc tenhle obraz sebe sama zbožňoval.

Jak moc chtěl něco napsat.


Smutná postava mé povídky se ještě jednou vyčítavě podívala na prázdnou stránku, která zřejmě zcela odmítala spolupracovat na autorově dalším veledíle. Copak musí dělat člověk všechno sám? Nemůže mu pomoct náhoda? Nebo dobrý přítel? Nebo milovaná osoba? Nebo soused? Nebo, co já vím, nemůže se svou troškou do mlýna přijít třeba televize? První věta románu se může klidně ozvat z úst hlasatelky počasí. Může si létat mezi ostatními větami třeba celý rok a nikdo si jí ani nevšimne a pak bůhvíjak ji spisovatel chytí a…

Ty bys věděl, spisovateli, co s ní. Co všechno by se na ní dalo postavit. Třeba první věta Kunderovi Nesnesitelné lehkosti : "Myšlenka o věčném návratu je tajemná a Nietzsche jí uvedl ostatní filosofy do rozpaků: pomyslit, že by se jednou všechno opakovalo, jako jsme to už zažili, a že by se i to opakování ještě do nekonečna opakovalo!" No jestli to není skvělý trik! Hned v první větě knihy nás překvapuje hrdina Nietszche a jasně nám tím naznačuje - pozor čtenáři, teď něco uvidíš! Vůbec nezáleží na tom, že se tento německý filozof ve zbytku knihy už nevyskytuje a dokonce je v době, o které francouzský spisovatel vypráví, už dávno mrtvý. Nietzche z první věty si v podpaží přináší svou myšlenku věčného návratu a Kundera si s ní vymaluje celý román.

Ale kde takovou myšlenku vzít, když není. Třeba moc piju, vyčítá si autor stále ještě neexistujícího díla. Třeba málo piju, napadá ho vzpomínka na všechny ty uchlastané génie minulosti. Třeba nemám talent, vyčerpal jsem ho a teď už budu psát nanejvýš novinové sloupky.

Zahodí papír a propisku schová do kapsy. To je jeho starý zvyk, nosit psací potřebu neustále v kapse, kdyby ho napadla myšlenka… tak jako nosili kovbojové pistoli, kdyby je napadl zloděj.

Tento souboj se svou myslí ale prohrál a dnes už nic nenapíše. Snad se mu jednou zase zadaří a snad se zadaří i mně a ty, milý čtenáři, se příště dočteš o zajímavější postavě, než byl tenhle starý spisovatel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama