Vzpomínal

5. srpna 2011 v 16:24 | BOM |  Povídky
Vzpomínal na doby před tím, než jsme ztratili rozum. Jak tenkrát bezstarostně chodil za pošmourných večerů ulicemi města. Ulicemi obklopenými velkými cihlovými domy, které čněly do výšin a jejich hmota, jakoby představovala hradbu, která kohokoliv dokáže ochránit a skrýt. Přec to žádná hradba nebyla. Vzpomínal, jak tehdy chodil za podzimní mlhy lesy. A šlapal po zežloutlých spadlých listech na zemi. Po listech spadnuvších ze stromoví. Z těchto starých mohutných majestátů, které tu stály déle, než lidé, které znal. Které tu stály léta a léta a přežily ta desetiletí a nikdy nemusely nikoho žádat o pomoc a dál žily.


A dnes? Dnes vídal lidi se sekerami, jak rubali do stromů, káceli je, vypalovali lesy a přitom řvali, že jedině tak lze ochránit lesy před vymřením. Ty staří mohutní majestáti, jež byly vždy na podzim zbarveni do všech možných odstínů, byly pokáceni ve jménu záchrany lesů a na jejich místě vyrostla pole, která nikdo neobdělával. Vídal sedláky, jak posedávají kolem polí a pozorují, jak jejich půda zarůstá a mění se v louky a říkali, že dělají vše pro to, aby lidé měli dost jídla. Když nadešel večer šli do svých maštalí podojit dobytek a nadojené mléko vylévali do strouhy, aby bylo dosti mléka pro všechny. A někteří z nich neměli usedlosti chodili mezi lidem a nabízeli jim, že když jim budou dávat zlaťák denně, dají jim zadarmo pět zlatek týdně a lidé jim mince jen sypali. To již začínal tušit, že se něco stalo. Pak přišli mocní lidé a začali lidi vsazovat do pout a lidé jásali, chtěli pouta pro všechny, ale když dostali svá pouta, nadšení je opustilo. Pak přišli se silnějšími pouty a lidé tleskali, než byli vsazeni i do těchto želez. A pak přinesli železné koule a lidé opět tleskali a jásali a radostí poskakovali. Když dostali koule, již nemohli skákat. Tak jsme se stali otroky, vzpomínal. Nevzpomínal si, kdy přesně jsme ztratili rozum, ale byl si tím jist.

A tak dál vzpomínal a vzpomínal. A již zpetně nemohl pochopit, jak vůbec tehdy mohl žít. Nikdo mu každou chvíli nedával povely a nebyl svázán nižádnými pouty. Jak to jen mohlo jít? Vždyť je to neuvěřitelné.Nebo ne? Tenkrát přece ještě měl rozum, svojí vůli, svou svobodu. A teď? Jen vzpomínat mu nikdo nezakázal.

A vzpomínal na ty dny před tím, než přišli páni s pouty. Tehdá již chápal, že se něco děje. Že něco není v pořádku, že ztrácíme rozum. Cítil to každý den. Pokaždé když slyšel ty nové proroky. Ano, díky nim možná přišli mocní páni. Přišli tenkrát noví proroci a říkali lidem, pozři na to, že slunce zapadlo tak brzo, to je tvá vina! A teď zři, to jablko není sladké, to je také tvoje vina za to, že jsi žil, tak jak jsi byl zvyklý. Ale to nemůžeš! Nyní již ne, neboť plody toho tvého zla budou sklízet i tví synové! A ty opravdu chceš, aby i jim slunce zapadlo tak brzo? Tu máš bič, ten budeš pokorně snášet a tvé zlo bude mírněno tou měrou jakou tvá záda budou cítit tvůj bič. A tito proroci rozdávali lidem biče a lidé si tyto biče brali a mrskali se. Našli se však tací, kteří neposlouchali nové proroky, ti říkali, však je běžné, že na podzim se dny zkracují a slunce zapadá dřív. A že planá jabloň plodí trpké ovoce. Proroci se však obořili na ně, zešměšňovali je, házeli po nich kameny. A lidé kráčeli s proroky. A když přišel slunovrat a pak se dny začaly prodlužovat a lidé to viděli a začali o prorocích pochybovat, tu řekli proroci, že se málo bičují, proto opět přichází trest v podobě krátkých nocí. Vzpomínal, jak čítal dávné příběhy, jak vždy byli lidé pyšní a pak přišel pád. A lidé byli velice pyšní, jelikož říkali, že způsobili ono a tento, jen aby si mohli více rozedřít záda a jimi se pak chlubit před ostatními, že oni jsou ti správní, kteří pracují na vykoupení lidstva. A za tuto pýchu přišel trest, mocní páni a jejich silná pouta.

Jak přemýšlel nad chutí planých jablek, jimiž byl strašen, uvědomil si, že si pamatoval z mládí jablka zelená a žlutá, to bylo ještě před mocnými pány, kteří řekli, že jediná jablka jsou červená. Pamatoval na kácení sadů. Na nadšení lidí, kteří tím zachraňovali stromy. Ach kde jsou stromy dnes? A kde je vše z těch starých časů?

Vzpomínal a přemýšlel. Nad dobami dřívějšími, jak chodil lesy a sady. Jak byla různá jablka a každý tak nějak chápal, co jablko je a nepotřeboval na to tlusté knihy plné popisů a definic. Nad dobami, kdy lidé měli pokoru před přírodou a chápali jí a věděli, že letní noci jsou krátké a stejně i zimní dny a nepřisuzovali si na tom žádné záruky. Kdy lidé nevylévali potraviny a obdělávali léno. Nad dobami, kdy lidé nepřáli svým sousedům okovy, aby pak naříkali, když dostaly tytéž. Nad dobami, kdy si lidé neničili své tělo jen pro společenský status. Nad dobami, kdy všichni měli ještě rozum.

Vzpomínal a přemýšlel a krev z něj vytékala a ostatní se snažili zachránit jeho život kopáním hrobu. Ale on nechtěl zemřít, on věřil v dobré konce, tak přece všechny ty staré příběhy končily a on chtěl vědět, jak bude tento příběh pokračovat a dožít se jeho dobrého konce. Teď již věděl, že se nedočká. Doufal, že alespoň ostatní se dočkají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 22:04 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama