Ocelová pěna

23. září 2011 v 16:49 | BOM |  Povídky
V této části přístavu byla vždy mlha nebo aspoň slabý opar. Proto jsem ji měl rád. Mlha, ze které čněly ocelové konstrukce starých loděnic a pod níž burácely vlny sem a tam. Napravo se vynořoval mohutný zrezivělý avšak stále celistvý jeřáb a za ním bylo možno spatřit světélko majáku, které jsouc zeslabené mlhou připomínalo bludičku, avšak za chvíli, až se začne šeřit světlo se bude zjasňovat.



Vpředu se začínaly objevovat obrysy starých lodí, ano, tohle bylo to místo molo 17-F, to nejzapadlejší, kde kotvily jen staré vyřazené lodě, molo kam moje loď perfektně zapadala a kde byla jistota, že nikdo nebude hledat či slídit.

Přistávali jsme na prázdné místo mezi dvěma rozpadajícími se rybářskými loděmi. Zkontroloval jsem čas. Hlídková loď pobřežní stráže nás střetla před dvaceti minutami, takže mám na zařízení v přístavu slabou čtvrthodinku.

Kormidelníka jsem již ani nemusel instruovat, tou dobou se se mnou plavil již dvanáctým měsícem a tak již věděl co a jak. Času bylo málo a tak jsem loď opustil ihned po přistání.

Staré loděnice byly podle mého nejkrásnější část přístavu, bylo to místo odpočinku starých ocelových gigantů. Obrů, kteří stejně jako bájní Titáni, vládli aspoň tomuto kousku země a moře. A kteří opět jako Titáni byli poraženi. Podobnost tím však skončila, jelikož Titáni byli nesmrtelní, ale smrtelnost těchto strojů vylézala stále více a více ven a obrůstaly rzí a někteří již mechem. Mola, dříve ulice města, jemuž kralovali tito ocelový páni, se již rozpadala a musel jsem dát pozor, abych se držel správné cesty a vyhýbal se dírám.

Venku se začínalo šeřit a já se vymotal ze spleti mol a uliček starých loděnic. Ze spleti, která by možná zahanbila i slavný mínotaurův labyrint. Ocitl jsem se ve Městě. Naskýtal se mi pohled na Město v celé své odporné kráse a nádherné ohyzdnosti. Na mohutné komíny, které čněly ze střech domů vzhůru a pryč a vypadaly jako mocné pilíře podpírající oblohu. Pilíře chrlící do okolí svůj jedovatý černý dým, jehož částice se mísily se vzduchem a tvořili tak onu smradlavou směs, kterou bylo možné vdechovat po celém Městě. Tvořily tak onen typický jedovatý vzduch Města. Jed, který každý dýchal, který se usazoval v těle a růžovou tkáň měnil v černý asfalt. Ale nebyl to jen vzduch, co zde bylo jedovaté, měl jsem pocit, že celé Město již je otrávené daleko horším jedem.

Procházel jsem uličkami, věděl jsem kudy jít, kudy procházet mezi zdmi starých domů, jejichž fasády zbarvoval temný vzduch do černa. Do každé křižovatky vstupoval jsem obezřetně, ale zatím cesta probíhala dobře, ale pak jsem zahlédl v jedné z vedlejších ulic postavu, rychle jsem ustoupil zpět a jen lehce nahlédl. Postava stála v uličce a nehýbala se. Kdyby mne spatřila stráž, již by šla po mne, takže mne buď neviděl, nebo to není stráž. Pohlédl jsem na hodinky, čas neúprosně kvapil a já jej neměl nazbyt, tuto komplikaci jsem nepotřeboval.

Postava v uličce dál jen tak postávala a moje nervy začínaly pracovat. Mám riskovat a jít? Ale jestli je to stráž, tak jsem v háji. Nemusí to ale přece být stráž. Kdo to je? Co tam vůbec dělá? Kdo stojí takhle pozdě večer uprostřed ulice, prostě stojí a čumí? Znovu jsem nakoukl do uličky podle profilu jsem usoudil, že se nejspíše dívá na hodinky. Kdyby neměl čas jak já, tak tam přece už dávno netvrdne! Byl jsem zvyklý zachovávat klid a když jsem viděl, jak se otáčí, tak jsem vyběhl a přeběhl uličku. Neslyšel jsem žádné volání, nic, nikdo tedy po mne nešel. Nejspíš. Zkontroloval jsem hodinky a bylo mi jasné, že další komplikace si nemohu dovolit.

Došel jsem tam k onomu dříve tak skvostnému domu, který zchátral a zešedl. Dům, který býval perlou této ulice a teď? Teď se svou oprýskanou omítkou a zabedněným oknům zapadal do koloritu zdejší čtvrti. Jed otravoval i budovy, otravoval celé Město. Neměl jsem to zde rád, avšak stále mne sem něco přitahovalo, nejspíš nešťastnost této země, Bohem zapomenuté země. Ano, přesně tak, lidé zde zapomněli na Boha a on zapomněl na ně. Zbyl tu jen Jed. Ten měl však toliko podob, že bránit se mu nebylo v lidských silách. Byl ve vzduchu a musel být dýchán. Byl i na radnici a zde pomalu zabíjel lidi postupným obíráním o svobody, ty kteří se vzpírali naopak zabíjel velice rychle. Byl všude rozlézal se i do myslí lidí.

Sešel jsem po schůdcích dolu a otevřel dveře. Vstoupil jsem do Smradlavé ryby. Hospody, která zatím odolala všem zákazům a nařízením, přesto mi bylo jasné, že jednou Jed zničí i ji. V lokále bylo šero, které bylo proplétáno teskným zvukem dvoučlenné kapely hrající v koutě ponurý tesklivý jazz. Jediné nasvícené místo bylo pódium, kde se svíjela polonahá tanečnice, která podobně jako celé Město, měla evidentně svoje lepší časy již dávno za sebou. Posadil jsem se k prázdnému stolu a hostinský přede mne postavil pivo. I to pivo smrdělo Městem.

Badir seděl v lokále také, ale zatím se nezdvihal, už jsem začínal mít obavu, že je tu další komplikace, že je v hospodě někdo nezvaný, nevítaný, kdo by neměl vědět o našem přátelství. Ale pak se naštěstí Badir zvedl a posadil se přede mne.
"Brej večír, mladej, jaká?" začal bez servítek Badir.
"Mám tu šest bé, všecko nový a po vašem, je to za pět. Es jak obvykle."
"Za pět? Nějak moc, ne?"
"Je to nový! A po vašem." obhajoval jsem a pak jsem se k Badirovi naklonil a pošeptal mu "Některý věci byli tisknutý speciálně pro vás, protože u nás nemá o výtisky psaný po vašem skoro nikdo zájem."
"Ale pět je stejně moc." nechtěl slevit Badir. Chápal jsem ho, pět tisíc bylo mnoho, jelikož on kupoval šest beden a do poslední chvíle nevěděl, co v nich konkrétně je. Kupoval zajíce v pytli, tak nechtěl koupit drahého zajíce.
"Je mi líto, ale nemůžu tu dělat charitu. Dnes nemám čas, buď to ber, nebo nech bejt."
"Tři teď a dva příště." zkusil Badir. Tři byla standartní cena, ale tahle zásilka byla speciální. Možná Badir podezření, že mu hodlám prodat prázdné bedny a již nikdy nepřijet, že hodlám zbalit jeho pět tisíc a zmizet, proto chtěl mi dát zbytek příště, ale já musel zaplatit své pohledávky a z něčeho koupit i další zásilku.
"Tři a půl teď." smlouval jsem.
"Budiž na zelený louce, tak jak obvykle."

Byl jsem rád, že jsem vše vyřídil, zaplatil jsem hostinskému a vyrazil do ulic. Chvátal jsem, neboť času bylo pekelně málo, moje obezřetnost v tom spěchu nebyla zdaleka taková jako by měla být, věděl jsem, že riskuji, ale jít pomalu by mohlo znamenat daleko větší risk. Chvátal jsem, čas hrál proti mne a byl to tvrdý, ostřílený hráč, který vynášel své trumfy nemilosrdně na stůl a moje šance se zmenšovaly. Když nedojdu včas a potká nás pobřežní stráž, jak vyplouváme z přístavu, tak to znamená konec hry. Konec celé hry s ohněm a téměř jistě i konec života. Z ulic Města jsem se úspěšně vymotal a vstoupil do spleti ve starých loděnicích. Do onoho labyrintu, kudy narozdíl od Daidala, jsem znal cestu a kde jsem se neobával mínotaura, jelikož jsem přesně věděl, kde můj mínotaur je. Je tam venku na moři a pluje a neví o mne a stihnu-li vše, tak ani nikdy vědět nebude, když to nestihnu sežere mne zaživa. Anebo, že bych nevěděl kde je?

To co jsem viděl mne zarazilo. Koukal jsem jak k naší lodi připlouvá loď pobřežní stráže. Past sklapla. Musím se vrátit, co nejblíž k lodi, ještě není nic ztraceno. Vždy jsem věděl, že tahle situace může nastat a připravoval jsem se na ní. Blížil jsem se k lodi a pobřežní stráž již kotvila vedle nás a spouštěla můstek, ještě chvíli a jsem na lodi, ale zjistí, že jsem se vylodil a to nám příliš nepomůže. Skok, provaz, skok, zábradlí, konečně jsem se dostal na loď.

Kormidelník již mluvil s jedním mužem od stráže, ale můj příchod na loď zaujal jejich velitele.
"Dobrý večer, vy ráčíte být?"
"Kapitán této lodi."
"Tak nám zajisté rád vysvětlíte, proč vaše loď přistála v zóně, kde je to zakázané a proč jste bez předchozího kontaktu s pobřežní stráží vstoupil na naši zem."
Kormidelník jim již musel říci nějaký důvod a když já neřeknu stejný, tak je s námi amen. Jediný obhajitelný důvod byla porucha, kormidelník musel říci poruchu, ale jakou řekl? Naštěstí jsme momentálně měli skutečně poruchu lodního motoru a vytékal z něj olej, tak snad řekl kormidelník poruchu skutečnou a ne žádnou z mnoha smyšlených, které jsme měly připravené pro tuto situaci.
"Naše loď má poruchu. Motor je rozbitý, vytéká z něj olej, náš mechanik by to svedl opravit, leč nemá součástky potřebné k opravě. Proto jsme přistáli zde, neboť jsme nemohli plout dále. Neznám tento přístav, nevím, která zóna je zakázaná a vzhledem k šeru jsem si výstrahy nevšiml. Vystoupil jsem proto, abych vyhledal v těchto loděnicích pomoc. Cestou jsem však zjistil, že loděnice nevypadají funkčně a nepodařilo se mi nalézt cestu do Města, tak jsem se vrátil."
Velitel stráže vypadal přísně, ten mi nebude chtít jen tak věřit.
"Vytéká olej?"
"Ano, zeptejte se mechanika ten ví víc." ačkoliv jsem strávil na lodi spoustu času, stále jsem se nevyznal v motorech. Ale od toho jsem měl mechanika, já musel zařizovat obchod.
"Vaše doklady a doklady od lodě." řekl nesmlouvavým tónem velitel.


Šli jsme do lodi, již cestou jsem vytáhl svazek klíčků, každý seděl do jedné zásuvky mého stolu. A hledal jsem správný klíč. Číslo 1 jsem nehledal, to bych rovnou mohl říct pravdu. U čísla dvě jsem se na chvíli zamyslel. Posádka stráže měl jen čtyři členy a nábojů bylo dost, ale nemohu riskovat život svojí posádky. Ne, teď lze ještě zvítězit. Číslo tři byly doklady, kdybych se vydával za místního a číslo čtyři bylo ono hledané. Odemknul jsem zásuvku a vyndal z ní falešné průkazy celé posádky a lodi. Velitel se podíval do mého pasu a přečetl mé údajné bydliště "Visjan.".
"Studoval jsem ve Visjanu." spustil na mne úplně plynule cizí řečí.
Připadal jsem si jak ten malý klokánek, co se krčí u nohou tučňáčí matky, drkotá zuby a říká "Tyhlety výměnný pobyty by se měly zakázat.". Naštěstí jsem Visjan nevybíral náhodou, znal jsem to město. Znal jsem i jazyk, takže mne nedostane, ale zbytek posádky? Ti neuměli jinak než po našem a po zdejším, co když to zkusí na ně. Dnes jsem musel vstát levou nohou.
"Krásné město, že?" řekl jsem veliteli a skutečnost, že ovládám svůj údajný rodný jazyk, jej příliš nepotěšila, ale zdálo se, že již přeci jen uvěří.
Velitel se jal kontrolovat údaje o lodi, seděly, začínalo to vypadat dobře.
"Copak vezete?" zeptal se mne a mne se výrazně ulevilo. Byla to standardní praxe v okolních vodách, stráž si vezme nějaký úplatek a nebude slídit, když nemáte co dát, slídí a něco si na vás najdou a vy musíte platit. Ale já potřeboval aby můj skutečný náklad zůstal vždy utajen, musel být zakryt něčím, co nikdo nechce, ale přesto jsem potřeboval mít i něco, co bych mohl obětovat na úplatek. Rozhodl jsem se nejprve hrát blbého.
"To, co je psáno v papírech, potravinářské zboží."
"Ano, ale jaképak?"
"Máme dvě zásilky naloženy - koření a pak odpadky."
"Odpadky mají charakter potravinářského zboží?"
"Jedná se o rostlinný odpad, který se u nás dále zpracovává na speciální hnojivo pro palmy."
"Chci to vaše zboží vidět."
Odpadky byly podezřelé vždy, ale rostlinné odpadky byly naprosto jasně identifikovatelné a za ta léta jsem již věděl, jak dosáhnout účinku, který urychlí kontrolu, jak dosáhnout toho, aby nehorázně smrděly.

Když jsem otevřel jednu z beden s odpadky vyvanul smrad o takové síle, že velitel zůstal sotva stát na svých nohách. Podíval se dovnitř a bylo mu zjevně tak nevolno, že by nejradši přidal i něco svého do té bedny. Nařídil mi ji okamžitě zavřít a nechat tak můj skutečný náklad nepovšimnut. U druhých beden s kořením byla kontrola delší.
"Uděláme dohodu. Vy nám dáte trochu koření a pak odplujete mimo přístav a pak buď přistanete v přístavu oficiálně nebo poplujete dál, ta vaše porucha podle mých lidí není tak vážná, jak říká váš mechanik."
Vítězství, dosáhl jsem svého. Stráž si naložila svůj podíl a pozorovala nás odplouvat, nechal jsem proto kormidelníka stanovit kurz směrem na Visjan.

"Dneska to bylo namále, šéfe." řekl mi kormidelník poté, co se loď stráže ztratila v dáli.
"To jo, to bylo." souhlasil jsem s kormidelníkem a pak jsem posádce vyprávěl o jazykových znalostech velitele a čeho jsem se obával.
"No, to by byl asi náš konec." chytil se slova mechanik, "Takhle to dopadlo dobře, akorát jsem před nima vypadal jako největší debil, co ví o svojí práci hovno, když jsem tvrdil, že s porouchaným těsněním loď nemůže plout."
"Co když nás objeví i zítra při shozu?"
"Neobjeví." řekl jsem, ale plně jsem to nevěřil, "Spíš si musíme najít nový místo na kotvení, protože kdyby nás tam našli příště zas, tak je malér. A vypadá to na menší dovolenou, musí zapomenout naše tváře."
"Pitomej Visjan!" ulevil si mechanik, "Tím spíš si nás bude pamatovat, když jsme z města, kde studoval, vůl jeden."
Měl pravdu, tohle to odlišovalo od tolika kontrol, co předtím provedl. Příště by si je mohl vybavit. Tohle má horší následky. Asi jsem nevstal levou nohou ale rovnou prdelí.


Noc jsme strávili na moři, noc byla klidná a vyvolávala v nás pocit bezpečí. Když si tělo zvykne na stálé nebezpečí a začne ho brát jako přirozený stav, tak pak je pro něj takové množství bezpečí zneklidňující. Nakonec únava přemohla zneklidnění a spal jsem. Kormidelník mne vzbudil nad ránem, byly tři hodiny. Motor nastartoval a začal unášet loď směrem k přístavu. Já mezitím vytáhl z prvního šuplíku knihu dětských říkanek a nalistoval Na zelený louce. Přepisoval jsem její text na papír před sebou, ale místo písmen jsem si znamenal čísla. Naprosto automaticky s přesností a dynamikou dobře promazaného stroje. Kormidelník mezitím zastavil loď a naladil frekvenci. Mlčky jsme čekali, pak se ozvalo zapraskání a poté pípání morseovky. Psal jsem si jednotlivá písmena vysílané Vernamovy šifry pod čísla z říkanky. Vysílání skončilo v půli třetí sloky říkanky a já se ihned dal do dešifrování, po každém úseku jsem nahlásil jeho obsah kormidelníkovi a ten začal směřovat naši loď do míst, kde snad čekají Badirovi lidé.

Zprávu jsem dešifroval celou a nechal kormidelníka řídit loď a sám jsem sešel dolu, kde již mechanik s plavčíkem vyndali vodotěsné bedny s knihami z odpadků. Sklad nehorázně smrděl, ale za tu dobu, co jsem používal toto maskování jsem byl zvyklý. Pomohl jsem jim je vynosit na palubu. Loď zastavila a kormidelník nám pokynul ať shazujeme. Bedny se šploucháním dopadaly do vody a proud je unášel směrem k útesům. Badir znal proudy v okolí stejně perfektně jako každý jiný starý rybář, takže věděl, kde si je má vyzvednout. Loď se rozjela a my šli rozmotávat síť. Kupodivu nám to tentokrát šlo dobře a podařilo se nám to stihnout dříve než kormidelník zastavil. Hodili jsem síť do vody. Vytáhli ji a byla prázdná! Zavolal jsem na kormidelníka, aby zkontroloval polohu a směr větru. Vše bylo v pořádku. Hodili jsme tedy síť znovu, víc po větru. A již při vytahování jsme cítili váhu našeho úlovku. Vylovili jsme síť a skutečně v ní byla schránka s penězi od Badira.

Loď již směřovala na otevřené moře a domů. A nechávala za sebou přístav a Město prosycené Jedem bujícím před očima. Věřil jsem Badirovi v tom, co dělal, snažil se postavit se Jedu. Přemoci to, jak v myslích lidí nahradil vědomosti svým zhoubným dýmem. Ale zároveň jsem věděl, že jeho šance jsou velice malé. Je jen otázkou času, kdy Jed ovládne i některého z jeho lidí a to pak bude Badirův konec a možná i můj. Dnes nám to opět vyšlo, ale jak dlouho si budeme moci zahrávat s ohněm, nebo měl bych říci Jedem? Jak dlouho bude trvat než dostihne i nás?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dorray Dorray | 27. září 2011 v 11:24 | Reagovat

Povídka je super. Líbí se mi to. Nemá sice příliš pointu či tak (třeba trochu nastínit, co byly ty knihy by nebylo vůbec odvěci nebo jestli to byl prostě fakt, že to jsou knihy, co bylo tak nebezpečné). Prostě bych asi trochu rozebral trochu motivy toho Badira proč je chce.

Jinak výborné popisy jen si dej pozor na čárky a opakování slov.

2 BOM BOM | Web | 30. září 2011 v 16:39 | Reagovat

[1]:
No něco přeci musím nechat na čtenáři, ale indicie jsou rozesety v celém ději, v myšlenkách hlavní postavy a klíč k nim leží na závěru. Myslím, že se to dá poskládat.

3 Rose Rose | Web | 4. října 2011 v 21:30 | Reagovat

Poviedka sa mi velmi páči. Len tak ďalej ;)

4 Honza (z hospody včera) Honza (z hospody včera) | E-mail | 5. října 2011 v 9:10 | Reagovat

Hodně slušná povídka, z mýho pohledu je to takový lehce orwellovský (doufám, že ho nesnášíš a příště mi vyliješ pivo na hlavu :D). Nevím, jestli to je záměr, ale dost se mi líbí, že neříkáš úplně všechno, protože pak má aspoň smysl to doopravdy číst a ne to jen tak proletět :)

Jsou tam takový maličký jazykový drbky (vedlejší věty neoddělený čárkou, opakování slov a pár drobností), ale to nijak zvlášť nevadí, to se totiž v tak rozsáhlým psaní občas stane. A co bych dal za to, kdybych něco tak rozsáhlýho někdy napsal... :)

Tak já budu u ranních káv pokračovat ve čtení... a vzhledem k tomu, že jsem pod dohledem Borise, určitě i v komentování :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama