Období žluti

15. října 2011 v 19:00 | BOM |  Povídky
Oranžová pozbyla již poslední zbytky svoji červenosti a konečně přešla do žluté. Nastalo období žluti. Sledoval jsem ji každý den, jak zářila do světa a vysílala jasný signál. Pozoroval jsem ji ve dne v noci vždy, když jsem měl čas a volno. Žluté období trvalo asi již týden, seděl jsem v křesle a kochal se barevností popíjeje bylinkový čaj. Tichá symfonie barev na mne večer působila silněji, zvlášť když dny byly takové sychravé. Byl podzim, ale pravý podzim. Vlhkost mlhy se vkrádala starými okny dovnitř, ale já měl jiné myšlenky. Očima jsem neustále naslouchal žluté symfonii. Zvukům orchestru, akordům jednotlivých odstínů. Nechával jsem se unášet stále dál a pozoroval žluť. Její odstíny mne pohlcovaly a odnášely myšlenkami pryč od všedních starostí. Od myšlenek na běžné věci. Dostával jsem do zvláštního transu, ve kterém si jen užíval jednotlivé přechody barev. Jednotlivé stíny a pruhy světla. Moje vědomí bylo uneseno pryč a moje mysl se začínala oddělovat od hmotného těla.

Stál jsem v místnosti, napravo jsem měl žluť a nalevo jsem měl své tělo, které sedělo a vypadalo, že spí. Pravidelně tiše oddychovalo, což mne uklidňovalo alespoň tím, že jsem byl stále živ. Otočil jsem se, tělo se však nepohnulo. Našlápnutí bylo zvláštní, noha se nezastavila o podlahu, jak jsem byl zvyklý, nýbrž skončila v ní. Mé nehmotné já bylo zjevně schopné procházet hmotou. Opustil jsem místnost oknem a spokojeně levitoval nad ulicí. Pode mnou svítily lampy pouličního osvětlení a pod nimi byl mlhou zastřený chodník. Bloumal jsem ulicemi, vylétal jsem nad střechy domů a mohl si užívat výhledu, který jsem z nich měl. Snášel jsem se do dvorů, které bych si jinak nemohl prohlédnout. Vnímal jsem město jinak, než změť studených budov a ulic, vnímal jsem jej jako pták. Letět výš, než byly střechy, jsem si však netroufal, nevěděl jsem, co by se mohlo stát. Znenadání však přišel strach, bál jsem se o své tělo, již jsem byl pryč dlouho, měl bych se vrátit. Do té doby jsem si užíval svůj mimohmotný zážitek a neměl na něj jediného pomyšlení. Vyrazil jsem zpět.

Když jsem vlétl do svého pokoje, mé tělo tam již nebylo. Hodiny, spokojeně tikajíce, ukazovaly o hodinu více, než když jsem dodělal svoji práci a šel se kochat žlutí, uvařiv si čaj. Kam ale mohlo moje tělo jít, když v něm nejsem? Samo se přece nedokáže ovládat, nebo snad ano? Zůstala v něm, nějaká má část a vydala se hledat mne? Proplul jsem zdmi do předsíně, kabát nebyl na věšáku i klíče byly pryč, moje tělo tedy odešlo. Musím jej najít, vrátit se pro něj. Vylétl jsem ven a rozhlédl se po ulici. Večerní zamlžené ulice byly prázdné, jen v dáli byla vidět postava mizící v dáli jdoucí směrem na tramvaj. Byla příliš daleko, abych dokázal poznat, či je to mé tělo, tak jsem se vydal jejím směrem a pronásledoval jsem ji. Nešla na tramvaj, mizela mi v uličkách, avšak mé nynější nehmotné jsoucno se pohybovalo o trochu rychleji než chodec a tak jsem se přibližoval. Posléze jsem se přiblížil natolik, abych poznal, že ona osoba bylo mé tělo. Evidentně někam spěchalo, pohybovalo se naprosto rozhodně, přestože já jsem se v této části města nevyznal, kličkovalo úzkými středověkými uličkami a já měl hodně starostí s tím, abych jej neztratil. Stále jsem byl příliš daleko, takže mi často mizelo z dohledu a měl jsem problémy trefit směr, kterým šlo. Tak to jsem ho následoval notnou dobou, až jsem se octl na křižovatce nevěda, kudy šlo. Kdybych byl hmotný, tak by mne poléval studený pot. Vzlétl jsem nahoru, rozhlížeje se do ulic, hledaje své tělo, to však nebylo k nalezení, neboť žádná postava nikde nebyla. Ale když nikde není na ulici, tak to znamená jediné, muselo zajít do některého z domů. Slétl jsem dolu na křižovatku nemaje dobrý pocit z toho, že jsem měl vstoupit do cizích domů, avšak má situace byla vážná, přišel jsem o své tělo, odešlo mi někam a ukrylo se přede mnou.

Stál jsem na křižovatce a přemýšlel jsem, do kterého z domů by mohlo mé tělo zajít, nemaje jediné potuchy. Bál jsem se vstoupit do nějakého domu, jelikož jsem se obával, že by mohlo mezitím vyjít ven a já bych o něj přišel na dobro. Navždy bych byl jen nehmotné cosi bloudící ulicemi Města pátrající po své hmotné podstatě. Z přemýšlení mne probralo až to, když se rozsvítila chodbová světla jednoho z rohových domů. Upřeně jsem se díval tím směrem a čekal jsem, nevyjde-li z něj někdo, doufaje, že onen někdo bude mé tělo. Po chvíli úporného čekání se přeci jen otevřely dveře a vyšlo z nich mé tělo držící kufr. Neváhal jsem, chtěl jsem se navrátit zpět do něj a rozlétl jsem se proti němu. Ze dveří ale záhy vyšla druhá osoba, ta se podívala mým směrem a já měl pocit, že se mi dívá do očí. Ale přece mne nemůže vidět, když nemám tělo. Co může ze mne vidět, když v podstatě nejsem? V očích se tomu muži zablesklo a já narazil na ostrou bariéru a nemohl postoupit dál. Jako kdyby přede mnou byla nehmotná zeď
Osoba se na mne upřeně dívala a pravila: "Vzdej to!"
"Nevzdám, je to moje tělo!" ohradil jsem se.
"To by mohl říct každý, že je jeho. Našli jsme jej prázdné, tak jsme si ho vzali, najdi si svoje a nepokoušej se nám ukrást naše."
Jejich? To ne! Je to přeci mé tělo, jen jsem si z něj na chvíli odskočil, tohle nedopustím. Vyrazil jsem opět proti nim, avšak byl jsem opět zaražen.
"Nenuť nás použít násilí."
"Násilí? Vždyť nejsem hmotný, jak byste mohli použít násilí?"

Najednou bylo poledne, nechápal jsem, jak je to možné, ale vznášel jsem se na stejném místě za denního světla a slunce bylo vysoko. Cítil jsem se zmateně. Tělo i osoba byly pryč. Ztratil jsem jejich stopu, mohly být kdekoliv v celém Městě. Bylo mi mizerně. Co mi však zbývalo? Stát navěky jsem tu nemohl, musel jsem něco udělat. Vydal jsem se na cestu, pohyboval jsem se ulicemi a doufal, že třeba na své tělo narazím a potkám ho, ale když ho potkám i s tou osobou, bude mi to nejspíše k ničemu. Levitoval jsem nad chodníkem a vyhýbal se chodcům, spíše ze zvyku, než z nějakého důvodu. Bloumal jsem Městem, nevěda kudy, kde by jen mohlo být? Vrátilo se domů? To těžko, podle toho, co ten muž říkal, se mne chtějí zbavit a tělo si ponechat. Když jsem byl malý, tak jsem ztrácel různé věci a doma mi říkali, že jednou ztratím i hlavu, ale že jednou ztratím celé tělo, to nikoho nenapadlo. V této pošmourné náladě jsem se zastavil u trafiky a přes sklo četl titulky v novinách, pátraje po sebemenší zmínce, která by mi pomohla v mém pátrání, leč žádnou jsem nenašel. Začínal jsem být zoufalý, v tom mne však někdo oslovil.
"Není rozumné potulovat se po ulicích bez těla."
Otočil jsem se a koukal jsem na vysokého černocha ve starých hadrech.
"Já své tělo ztratil." přiznal jsem mu.
"Toho jsem se obával, pojď se mnou, tady nemůže mluvit." pošeptal mi.

Neměl jsem již co ztratit, o své tělo jsem přišel, tak jsem důvěřoval i onomu cizinci. Následoval jsem ho Městem. On jen kráčel a nemluvil ani se po mne neotáčel, nevěděl jsem, zdali mou přítomnost cítí, či důvěřuje tomu, že jej následuji, protože chci pomoci. Došli jsme až do čtvrti, kam bych jaktěživ nevkročil, nicméně nyní mi tu násilí od gangů nehrozilo, jelikož jejich hmotné nože mi nemohly nijak ublížit. Černoch mne odvedl do sklepa svého domu. Spíše než sklep to ale vypadalo na kobku. Na stěnách visely různé talismany a bylo zde rozloženo spousta zvířecích kostí. Naštěstí jsem necítil pachy, ale myslel jsem si, že kdybych je cítil byly by šílené a těžké. Špatně vydělané zvířecí kožešiny se tu povalovaly po zemi. Vzadu jsem viděl polici s knihami. Černoch se posadil za stůl, na němž byly patrné skvrny od krve, a řekl mi: "Tady již můžeme bez obav hovořit, bohužel nejsi první, kdo v poslední době ztratil tělo, ve Městě se pohybují zloději těl. Jak se ti to stalo?"
A já mu vyprávěl celý svůj příběh, od začátku, když jsem se nechal odnést žlutou symfonií až do okamžiku, kdy jsem se setkal se svým tělem a byl posunut v čase.
Černoch se pousmál, "Posunut v čase. To je výtečné máme tedy celých šest hodin, o které tě připravili a můžeme je využít k našemu dobru."
"Nechápu."
"Ach to vaše přízemní vnímání času. Povznes se nad něj! Čas nefunguje jako řeka, čas neutíká, čas je jako vlna odmotávající se z klubka a když byl tvůj čas přerušen na pár hodin, tak vezmeme, kus vlny a uzlíkem oba konce spojíme. Ovšem nic není tak jednoduché, naopak bude to pro tebe velice nebezpečné. Jsem schopen tě přemístit na onen okamžik zpět, avšak nebudeš si pamatovat nic z dneška, jelikož se to ještě nestane tou dobou. Má to však i zásadní výhodu, onen čaroděj na tebe již nebude moc, jelikož jedno z negativ magie je, že dokáže ošálit mysl i toho, kdo ji vládne. On si bude myslet, že tě posunul a protože kouzlo bylo úspěšné jeho mysl, přijde o schopnost tě rozpoznat. A protože tě nebude moci spatřit, ty pak budeš moci pronásledovat dál své tělo a zjistit, co s ním mají v úmyslu, avšak v poledne vše skončí a ty se posuneš opět sem na tento čas, do tohoto místa."
Samozřejmost s jakou černoch vysvětloval mne děsila, něco takového jsem si nebyl s to představit. Možná proto, že jsem na magii nikterak nevěřil, až do dnešní noci, když jsem se stal její obětí. Je-li však čas jako klubko vlny a lze jej různě poslepovat, nemohou pak vznikat paradoxy?
"Je to bezpečné?"
"Není, časová magie je jedna z nejnebezpečnějších, proto si dobře rozmysli, chceš-li to podstoupit. Avšak zvýší to tvoji šanci na nalezení těla. Samozřejmě můžeš odejít a kdykoliv se vrátit. Ten neprožitý čas ti zůstane navždy."
Je to velice nebezpečné. Ale já chci zpět své tělo a čím déle budu otálet, tím menší bude moje šance, že se s ním shledám, v tom měl černoch pravdu. Souhlasil jsem. Černoch odešel do knihovny a vrátil se s knihou a několika kostmi, listoval v knize a pak začal mávat kostmi a rytmicky přednášel: "Mukrebe bekre ha doga, makribi bikri he duge."
Přednášel mantru, pořád dokola a já začal pochybovat, má-li to nějaký smysl.

Z přemýšlení mne probralo až to, když se rozsvítila chodbová světla jednoho z rohových domů. Upřeně jsem se díval tím směrem a čekal jsem, nevyjde-li z něj někdo, doufaje, že onen někdo bude mé tělo. Po chvíli čekání se otevřely dveře a vyšlo z nich mé tělo držící kufr. Neváhal jsem, chtěl jsem se navrátit zpět do něj a rozlétl jsem se proti němu. Ze dveří ale záhy vyšla druhá osoba, ta se podívala mým směrem a já měl pocit, že se mi dívá do očí. Ale přece mne nemůže vidět, když nemám tělo. Co může ze mne vidět, když v podstatě nejsem? V očích se tomu muži zablesklo a já narazil na ostrou bariéru a nemohl postoupit ke svému tělu. Jako kdyby přede mnou byla nehmotná zeď
Osoba se na mne upřeně dívala a pravila: "Vzdej to!"
"Nevzdám, je to moje tělo!" ohradil jsem se.
"To by mohl říct každý, že je jeho. Našli jsme prázdné tělo, tak jsme si ho vzali, najdi si svoje a nepokoušej se nám ukrást naše."
Jejich? To ne! Je to přeci mé tělo, jen jsem si z něj na chvíli odskočil, tohle nedopustím. Vyrazil jsem opět proti svému tělu, avšak byl jsem opět zaražen.
"Nenuť nás použít násilí."
"Násilí, vždyť nemám tělo, jak byste mohli použít násilí?"
Oči osoby se rozsvítily a mne obalil modrý oblak, který na mne působil jak vítr a rozfoukával mne. Trpěl jsem, ač jsem nemohl cítit bolest.
Moje tělo se zeptalo: "Co jsi s ním udělal?"
"Odeslal jsem jej v čase, aspoň nás nebude rušit a pojď máme dost práce."
Osoba s mým tělem odcházela a modrý oblak kolem mne se rozplynul a já vyrazil za nimi. Přesto mi to přišlo zvláštní, vždyť pravil, že mne odeslal v čase, jak to, že je mohu pronásledovat dál? Plížil jsem se za nimi, abych nebyl zpozorován a pronásledoval je. Kráčeli nočními ulicemi naprosto mlčky bez jediného slova nedávajíce mi jedinou indicii o tom, kam jdou a proč tam jdou ani na otázku nejdůležitější: Co bude s mým tělem? Co s ním zamýšlí?

Šli téměř přes celé Město, já jsem únavu necítil, avšak mé tělo již dozajista ano. Štvalo mne, že nový obyvatel mého těla se k němu chová takto. Pro mne to nevěštilo nic dobrého, asi jej nechtějí zachovat, když mu nedopřejí odpočinek. Po této dlouhé cestě se osoba i tělo zastavily u značně zchátralého domu a ohlédly se. Snažil jsem se schovat, nicméně nestačil jsem se skrýt, avšak osoba se netvářila, že by mne spatřila. To by přece použil nějakou magii, aby mne odehnal. Nebo mne jen přehlédl? Přece by nedovolil, abych je pronásledoval až sem, kam šly, ledaže by to byla léčka. Promyšlený úskok. Celou dobu věděly, že je pronásleduji a proto nic neříkaly a odvedly mne sem, na druhý konec Města, aby mne zmátly. Schoval jsem se na balkon zchátralého domu a čekal jsem, co se bude dít. Co se mnou provedou. Zezdola jsem slyšel vrznutí dveří a hlas muže: "Máme další."
Pak se ozvalo zabouchnutí dveří a já se rozhodl vstoupit do domu. Avšak jakmile jsem se dotkl stěny, začalo mne to nesnesitelně pálit a nemohl jsem pokračovat. Byla to kromobyčejná bolest, nebyla jako fyzická, kterou cítí hmotné tělo, tato byla úplně jiná. Pomalu jsem objevoval zvláštní pocity své nové nehmotné podstaty a opět jsem podezříval, že za tímto pocitem byla nějaká magie. Říkal máme další, tak zde nejspíše shromažďují těla a potřebují bariéru proti jejich majitelům. Rozhodl jsem se to ověřit a zkoušel jsem se dostat do domu i z jiných stran, ale zdi byli chráněny všude. Nemělo to cenu, tak jsem aspoň hlídkoval, či neuvidím svoje tělo vycházet. I když jsem tomu, moc nevěřil. Začínal jsem se o něj obávat, co když jej zničí? Hlídkoval jsem okolo vchodu, avšak stále se nic nedělo, můj strach se stupňoval, ale nejvíce narůstal pocit mého zoufalství a beznaděje, moje tělo je tam a já k němu nemůžu, nijak se nemohu dostat dovnitř a musím čekat, či nevyleze.

Je to velice nebezpečné. Ale já chci zpět své tělo a čím déle budu otálet, tím menší bude moje šance, že se s ním shledám, v tom měl černoch pravdu. Souhlasil jsem. Černoch odešel do knihovny a vrátil se s knihou a několika kostmi, listoval v knize a pak začal mávat kostmi a rytmicky přednášel: "Mukrebe bekre ha doga, makribi bikri he duge."
Přednášel mantru, pořád dokola a já začal pochybovat, má-li to nějaký smysl, najednou se mi vybavila celá noc, jak jsem pronásledoval své tělo a já byl velice zmatený.
"Dost už s tím mumláním!" zařval jsem na černocha.
"Již jsi zpět?"
"Ano, asi ano, nechápu to, je to divné."
"Poprvé z toho člověk bývá rozhozený. Víš, kde je tvé tělo?"
"Ano vím, tedy aspoň, kde bylo kolem poledne."
"Skvělé, tak jdeme!"

Dali jsme se na cestu a já si s hrůzou uvědomoval, že tam nemusím trefit. Město je obrovské a oni šli v noci skutečně dlouho až do čtvrtí, jež jsem neznal. Vymotali jsme z černochovo čtvrti a šli dál směrem kudy byla ona čtvrť, v níž by mohlo být mé tělo. Pokud je skutečně v tom domě skladují, tak ho získáme, ale co když je likvidují? Co bych si pak počal? Zařídil bych se jak říkal onen muž v noci a sehnal si vlastní? A připravil tím někoho dalšího o tělo? To ne. To bych nemohl dopustit. Věrně jsem kopíroval cestu, kterou jsem již jednou dnes šel, až nakonec jsme došli k onomu domu. Černoch si jej se zájmem prohlížel až nakonec pravil:
"Dům je chráněn, ochrana vychází ze sklepa, tam nejspíš bude ten čaroděj a tvé tělo."
"Jak se tam dostaneme?"
"Zrušíme ji." pousmál se černoch a vytáhl z kapsy talisman a pokynul mi, vykročili jsme směrem ke dveří a prošli jsme jimi do domu nepociťujíce žádného pálení, octli jsme se na chodbě a já se zarazil.
"Ty umíš procházet zdmi?"
"Musíš znát takové věci, když chceš být čaroděj." pravil černoch s úsměvem.

Zespodu byl slyšet výkřik: "Někdo prošel bariérou." a kvapné kroky po schodech. Najednou proti nám stál čaroděj, který mne posunul v čase.
"Ty jsi tu zas? Koukám, že sis přivedl posily."
Černoch vytáhl kostěnou hůlku s lebkou navrchu a kouzelník začal couvat řka: "Určitě se nějak dohodneme!"
"Tomu věř, že se dohodneme, vrátíte tady pánovi, zpět jeho tělo."
"Pojďte dolu." pravil čaroděj se sklopenou hlavou.
Sešli jsme dolu do sklepa, kde byla velká knihovna a moje tělo sedělo u stolu a četlo jakousi starou knihu, vedle něj seděly dvě ženy a studovaly také, avšak podle stavu jejich zevnějšku, jsem soudil, že tu tak sedí již několik dní, moc nespí, nejí a hygienické návyky nedodržují žádné.
"Vysvětlete mi, co se tu děje."
"Potřebujeme se dostat zpět domu, ale nevíme jak, v těchto knihách je odpověď, avšak nehmotní nemůžeme obracet stránky a psát poznámky, proto potřebujeme těla."
"Vy?"
"Jsme démoni, kteří byli vyhnáni. Normálně se vrátíme domu, když tělo, jež jsme posedli zemře, avšak, když nejsme v umírajícím těle, tak se nemůžeme vrátit a uvízneme v tomto hrozném hmotném světě."
"Jak hrozném? Neurážejte můj svět! Nemůžete posednout někoho nemocného, kdo již umírá a svézt se s ním?"
"Bohužel, posednout smíme pouze krátce po svém zrození, pak je to již nemožné."
"Tak jak jste mohli získat mé tělo, když posednout smíte jen při zrození?"
"Jedna věc je posednout tělo a druhé je tělo obsadit. Vaše tělo bylo prázdné, do něj jsme mohli vstoupit, avšak v pokročilém stadiu nedokážeme vstoupit do těla, kde již je duše."
"A co se stane s vámi po smrti posedlého člověka? Zemřete?"
"Ano i ne. Náš átman se stane součástí naší brahmy, ta žije dál a rodí nové átmany. Každý z nás při smrti předá svůj díl brahmě a pak se znovu někdy narodí. Takže doufám, že chápete, že vašemu tělu nechceme ublížit, naše úmysly jsou čisté, vrátit se domu."
"Ale je to moje tělo, vraťte mi ho."
"Prosím, nechte nám jej chvíli, užívejte si nehmotnosti. Nechte nám ho aspoň týden, postaráme se o něj."
"To vidím, jak se o něj staráte, podívejte se na ty ženy. Vraťte mi tělo a to hned!"
Černoch opět vytáhl hůlku a čaroděj sklopil hlavu. Mé tělo vstalo od stolu a šlo ke mne, dotkl jsem se ho a docela mne vcuclo dovnitř. Bylo to pohodlné být zase hmotný a nebýt cosi proplouvající prostorem ignorující zemskou tíži. Měl jsem hlad a byl jsem unavený, měli mé tělo necelý den a nechovali se k němu velice pěkně.

Chodil jsem tam pak ještě rok, četl knihy, studoval a pomáhal jim, jelikož jsem chtěl, aby se dostali domů a nemuseli krást těla nebožákům, jako jsem já. Věnoval jsem tomu hodně času, ale přineslo to své ovoce, podařilo se jim odejít, večer poté jsem se posadil do křesla, že se budu kochat žlutí, avšak ta za ten čas, který jsem se jí nevěnoval vybledla a stala se bělobou a tak skončilo období žluti.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Houlik Houlik | 15. října 2011 v 19:48 | Reagovat

pribeh napinavy temer do konce, ktery sem znal uz po prvnim odstavci.....hle, chyba, konec jiny, nez jsem ocekaval...ale vcelku zajimavy

2 Matěj Matěj | E-mail | 15. listopadu 2011 v 13:52 | Reagovat

Dobrý je to. Jen to úplně nechápu. Má to nějakou hlubší symboliku? Nebo je to jen ten děj posazenej do lehce halucinogenního rámce?

3 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 22:04 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama