Kůže, pod kterou nic není

2. října 2012 v 14:06 | Equin |  Kritika
"Kůže, kterou nosím" nenudí, nemůže. V dlouhé chvíli během promítání by se totiž divák mohl začít zabývat otázkou, proč postavy na plátně dělají to, co dělají. Během dvou hodin, do nichž španělský tvůrce svůj film sestříhal, by ale nenašel odpověď. A nezná jí nejspíš ani režisér a autor scénáře Pedro Almodóvar.


Proslulý Španěl píše své příběhy od středu. Jádro jeho filmů je tak faktickým začátkem, od kterého se teprve odvíjejí vlákna vyprávění směrem k úvodu a konci filmu. Pro Almodóvara typické vyprávění v různých časových úrovních tak není bezúčelnou manýrou, ale metodickou nutností, bez které by své filmy zřejmě nedal dohromady.

Takový způsob tvorby je pro autora náročný. Každý film se prostě musí odvíjet od začátku do konce a tvůrce musí být schopen napnout své vyprávění do logického celku právě mezi tyto dva body a ještě při tom nenudit. Právě to se ale v Kůži nedaří. Almodóvar i přes všechno své úsilí nedokázal vytvořit živoucí celek.

Film začíná svým prostředkem. Děj je už rozehrán a postavy se nezdržují tím, že by se nám představily. Ba právě naopak. Hlavní trojice (hrají Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredes) nás svým jednáním ubezpečuje, že vstupujeme do filmu už dávno po jejich příchodu na scénu. Podivný život v honosném venkovském sídle je přerušen příchodem zatraceného příbuzného (Roberto Álamo). Jeho náhlý vpád i odchod z příběhu doprovázen výstřely rozbije dosavadní vyprávění plné opakovaných rituálů a podivných náznaků, které vzbuzují otázky o minulosti postav.

Další scény mají nabídnout odpovědi, ale nestane se tak. Almodóvar rozehraje svou oblíbenou hru s časem a vede nás do předminulosti Banderasovy postavy, plastického chirurga Roberta Ledgarda. Pro českého diváka až nápadný dvojník doktora Davida Ratha, hlavní antagonista příběhu, prožívá rodinou tragédii. Krutá smrt jeho ženy sice může vysvětlit, proč je tématem filmu právě lidská pokožka, nevysvětlí ale další jednání Banderasovy postavy.

Skrze scénu milostného spojení hlavních hrdinů nám Almodóvar promítne další výlet v čase, který má vysvětlit nešťastné setkání hlavních postav v předpřítomnosti.
Další vyprávění je mostem mezi minulostí a koncem příběhu. Opět uslyšíme výstřely, které rozbijí dosavadní vývoj příběhu. Umožní sice jistý svérázný a nepotřebný happy end, ale znemožní navždy pochopit jednání Roberta Ledgarda, které tak zůstane pouze samoúčelnou manipulací. A právě tou je celá Kůže, kterou nosím. Chirurgicky čistě natočený film, precizní, ale prázdný, řemeslně výtečný, ale naprosto zapomenutelný.

Almodóvar se snaží do příběhu manipulativního může, který se nesmíří s osobní ztrátou, naroubovat téma změny pohlaví. Možná se nám autor snaží nabídnout jakousi úvahu nad smyslem plastické chirurgie a lékařskou manipulací s lidským tělem vůbec, možná si jen hraje se zajímavým námětem. Jednání postav této hororové variace na Pygmalion ale zůstává neuvěřitelnou záhadou.

Kůže, kterou nosím (La piel que habito)
2011, Španělsko. 120 minut. Režie a scénář Pedro Almodóvar. Hrají Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredes, Jan Cornet, Roberto Álamo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama