Romance Petra a Anny (1. část)

25. října 2012 v 14:10 | BOM |  Povídky
Místnosti a jejich stěny utvářely dutiny mohutného organismu - bytu. Stál tu již mnoho let a z jeho vnitřností sálalo vlhko a chlad. Žil tu dlouho a byl by i vcelku spokojený, ale byla tu jedna věc, která ho dokázala vytáčet k nepříčetnosti a to byli parazité. Usidlovali se v jeho dutinách s těmi svými teplými těly a rušili jeho klid. Měli tu drzost a dokonce jeho vnitřnosti narušovali, vytápěli a pozměňovali. Vždy tu byli, jen co jedni odešli, přišli další. Žili v jednom, po dvou i po vícero, množili se v něm. Nesetrvávali stále, ale neustále vraceli. Říká se, že drobné organismy nedokáží rozpoznat velké a tak si i byt myslel, že jeho parazité jej nerozpoznali a že si neuvědomují to trápení, které mu tím způsobí, žádné slitování vůči nim to v něm však nevyvolávalo. Až pak se konečně objevil jeden z nich, který si alespoň částečně uvědomil, že tu není vítán a to byl právě Petr.



Zámek se pootočil o další západ a konečně umožnil dveřím, aby se otevřely. Klíče dopadly do košíku na botníku a jemně cinkly. Petr vstoupil do bytu a do jeho nozder vstoupil chladný a vlhký vzduch. Cítil to, cítil, že zde není vítán. Nechápal to, každý jiný se přeci domů těšil. Odložil si věci. Přetřídil poštu a šel na balkon. Zapálil si cigaretu a otočil se na svoji bonsaj, která spokojeně podřimovala v baňatém květináči. Kdyby to byl pes, tak by jej pohladil, ale hladit bonsaj mu přišlo nesmyslné. Nevěděl, jak svému nejlepšímu příteli projevit náklonnost jinak, než vzít konev a zalít jej. Dokouřil, típnul cigaretu a seznal, že dnes bude jeden z dalších večerů, který raději prosedí v kavárně Za Rohem.

Chodil tam docela často, nevěděl, kdy naposled vynechal a nepřišel. Jednoduše byl tam v podstatě neustále. Tak nějak začal zapadat do jejího panorámatu. Spolu s prošedivělým barmanem, který měl dlouhou hlubokou jizvu na tváři. Se starým černým zaprášeným piánem stojícím zde již léta. S naprosto nelogickým obrazem slona pojídajícího jablka z pěkně obsypaného stromu, který před čtvrtstoletím koupil tehdejší majitel od jednoho nadějného mladého umělce, aby pak doufal, že se onen proslaví a hodnota obrazu stoupne na ceně. Nestalo se tomu však, protože umělec musel převzít otcův obchod a na místo skvělého umělce se z něj stal mizerný obchodník. S blonďatým trumpetistou, který tu párkrát do týdne hrával blues tesklivé tak, že by donutilo skálu pukat, maje stále před očima rty své lásky, které říkaly slova věčného rozloučení. A pak tu byl on, Petr, se svým stolem vzadu v rohu. Nejhorší možný stůl, tři z jeho noh byly podloženy sloupci z pivních tácků a přesto se stále viklal a se starou lavicí, kterou zub času již viditelně ohlodal. Petr si to místo vyhlédl čistě záměrně, jelikož mu bylo jasné, že je to to poslední místo, kam by si kdo mohl sednout a tudíž tam měl klid a měl jistotu, že jej tam nikdo otravovat nebude, to byl jeho úkryt, jeho klidný přístav, do něhož zavítal i dnešní večer.

Prostory kavárny byly líně unášeny časoprostorem a za ten večer se tu prostřídali běžní středeční hosté: Starý pán se silnými brýlemi, který měl bradku a na první pohled vypadal jako nějaký filozof, avšak jeho mozolnaté ruce nasvědčovaly tomu, že se celý život živil jimi. Chodil sem poslouchat blonďatého trumpetistu, kouřit fajfku a luštit křížovky. Dále zapálený mladý úředník, workoholik, celý večer tu seděl a neustále vypisoval něco do nějakých formulářů a sčítal dlouhé sloupce čísel. Petr již vypozoroval, že přichází z kancelářské budovy naproti. Nejspíš se již budova zavírala, tak si bral práci s sebou. Vysoká žena před padesátkou s vlasy obarvenými na havraní čerň, která jsem chodila pravidelně po každé s jinou kamarádkou a která měl šílený až hurónský smích. A pak žena kolem třiceti s dlouhými rovnými hnědými vlasy a brýlemi, která sem před nedávnem začala chodit pravidelně každý den a vždy četla nějakou knihu. Nikdo však netušil jakou, jelikož všechny její knihy byly vždy obaleny starými novinami, takže místo jména díla jste mohli vypozorovat staré burzovní informace, volební průzkumy a zprávy černé kroniky.

Petr nerozuměl tomu, proč někteří lidé takto zakrývali tváře svých knih. Tušil, že je za tím nejspíše jejich ochrana, ale takhle jste si mohli číst sebe odpornější brak na veřejnosti a nikdo nic nevěděl. V Petrovi to však vyvolávalo spoustu dalších jiných dohadů. Zdali jsou noviny a články vybírány s přihlédnutím k žánru díla. Také by se dali skládat různé provokace z novinových článků. Nikdy se na nic z toho dotyčné nezeptal, považoval to za hloupé a zbytečné ji takto otravovat. Za ten večer přišli i nějací náhodní hosté, tak Petr říkal těm, kteří měli to štěstí a měli přes týden běžně jiné plány než vysedávat celý večer v tomto lokále. Večer proplul a změnil se na noc a na Petra přišla únava. Sbalil své věci, zaplatil a odešel se natáhnout do postele ve svém nehostinném bytě.

Práce nikdy nepředstavovala pro Petra problém. Bylo to strašně jednoduché. Když jste třeba kladivem chtěli zatlouct hřebík, nepídilo se proč, neptalo se vás, jak se máte, ale tlouklo. A mohli jste si vzít kterékoliv jiné kladivo a nemuseli se mu představovat a ono tlouklo. Práce Petra bavila, v podstatě to bylo jednoduché, trefit rysku a správně říznout. Nebyla nutná žádná zdvořilost, nehrozila žádná ostuda, nemohl být ošálen ani podveden, nebyl povinen udržovat hovor. Mašiny vůkol hučely a do toho pronikaly písně z tranzistoráků. Celková tato symfonie utvářela takový rámus, že lidský hovor byl nemožný. A pak vždy přišla pauza, celá fabrika ztichla. Stroje umlkly a lidé šli ven. Petr zůstal u pily, ležel na prknech a byl spokojený a naslouchal náhlému tichu působícímu na jeho uši jako balzám.

Čtvrteční večer dopadl jako večery předešlé a Petr zase seděl u svého stolu v koutě a čmáral do svého bloku. Pak si chtěl zapálit a všiml si, že zpod menu vedle popelníku čouhá malý papírek a četl: "Koncert skupiny Jas se uskuteční v pátek od 20.00 hodin v kavárně Za Rohem". Jeho tvář se svraštila, nikdy zde žádný koncert nebyl a o kapele Jas jaktěživ neslyšel.
Zrovna kolem něj procházel barman a všimnuv si Petra zaujatého oznámením, pravil mu:
"Vám by se mohlo líbit, co ty klucí hrajou. "
Petr zvedl hlavu maje stále ustaraný výraz.
"No to víte, potřebuju, aby lidi chodili. Jestli to židovský piáno na báru bude hrát jak doteď, mohu to tu zrovinečka zavřít."
Petr nevěděl jak odpovědět, měl pocit, že by měl něco říct, ale nevěděl co. Tak sklopil hlavu a věděl, že když nevíte, co říct, je nejlepší souhlasit a tak řekl: "Bodejť."

Takže zítra bude koncert kapely Jas. Co asi můžou hrát? No, to se dozvím zítra, smířil se Petr a večer se vrátil do svého pravidelného rytmu. Přišla žena s knížkou v novinách. Mladý pár, který sem chodil, co čtvrtek na bílé víno. Ona byla mladší a byla velice okouzlující blondýna, on chodil v obleku a byl vždy řádně upraven, byl to slušný člověk a byl to marxista. Petr to věděl, protože se tu jednou pohádal s jedním námořníkem a málem došlo k rvačce, naštěstí barman si umí zjednat pořádek, ostatně když se naštve, jizva propůjčí jeho vzhledu určitou děsivost. Také sem chodila učitelka na violu, bylo jí přes čtyřicet, ale vypadala na daleko méně, občas sem chodila s nějakým mužem na schůzku, ale obvykle jejich scházení se dlouho netrvalo. Petr o ní věděl více věcí, jelikož jednou si k němu přisedla a chtěla si s ním povídat, což Petra poněkud rozhodilo a nebyl schopen moc mluvit a spíš reagoval pocením a těkáním očima, Johana, tak se ona učitelka jmenovala, se však snažila jeho ostych prolomit a byla vlídná a milá, ale to Petra jen více vyvádělo z míry, pak se jí omluvil a šel domů, od té doby s ním nemluvila, ale občas se její pohled zatoulal k jeho stolu. A pak přišli ještě dva černoši, seděli u stolu, hráli dámu, vyprávěje si u toho historky a směje se jim. A v tomto poklidném duchu kolem nich uběhl čtvrteční večer a Petr zase musel vyjít vstříc hlubinám svého prázdného bytu.

V pátek večer byl Petr velice unavený a tak se rozhodl zůstat doma a číst si, ale po pár minutách měl pocit, jako by jeho záměry byly bytem vycítěny a ten se ho pokoušel vystrnadit. Nehodlal se tomu vzpírat a opět vyrazil Za Roh. Když se přiblížil kavárně, uslyšel z jejího lůna linoucí se melodie, náhle si vzpomněl na lístek ze včera a kapelu Jas. Vešel dovnitř a svůj oblíbený podnik téměř nepoznával, byl plný, ale byl plný cizích lidí. Kapela Jas sestávala se z pěti mladíků a proto i osazenstvo tomu věkově odpovídalo. Petr si to zamířil ke svému útočišti, avšak v tom zaregistroval, že jeho přístaviště je již obsazeno dvěma děvčaty. Petr nevěděl, co dělat. Mohl jít jinam, ale věděl, že ho již předtím barman zmerčil a nejspíš mu již chystá kafe, teď již nemůže odejít, musí si někam sednout, kde je místo a toho se obával. To znamenalo na někoho promluvit, nevěděl na koho, bylo tu příliš mnoho cizích lidí. Petr začal být nervózní, kapelu Jas mu byl čert dlužen. Pak si všiml, že žena s knihou v novinách sedí sama a vedle sebe má dost místa, že si může sednout a nepřekážet jí. Zamířil tam a nesměle se jí otázal:
"Mohu si přisednout?".
Žena s knihou v novinách položila prst do knihy, vzhlédla a pak odpověděla: "Ano." a pak jí strohé ano nejspíše připadlo nezdvořilé a tak kvapem dodala "Samozřejmě, posaďte se."
"Děkuji." odpověděl Petr a usadil se.

Byl vyhnán ze svého útočiště, ale podařilo se mu vyzrát i na tuto nepřízeň. Kapela Jas se teprve rozehrávala a barman měl včera pravdu, skutečně se to Petrovi docela líbilo, nebyli sice příliš vyhraní, ale co jim chybělo na zkušenostech, silně doháněli elánem a mladickou svěžestí. Žena s knihou v novinách ten večer nečetla a taky spíše poslouchala. Po prvních pár písních, začala kapela hrát svižněji, vysílajíc tak publiku nepřímý podnět k tanci. Posluchači se dovtípili a přeměnili se v tanečníky. Petr si povšiml, že mezi lidmi na parketě je i Johana a tancuje s nějakým mladíkem. Taky jej napadlo, jestli náhodou nechce žena s knihou v novinách tancovat. V případě, že ano, měl by ji nejspíše vyzvat k tanci, jelikož spolu sdílejí stůl. Ale co když ona nechce tancovat a on ji vyzve? Navíc on se svým tanečním uměním, to by nedopadlo dobře.

Petrovy myšlenky se na drahnou dobu odpoutaly od kapely Jas a zaobíraly se tímto problémem. Nakonec dospěl k rozhodnutí, že bude menší faux pas, ji k tanci nevyzvat, nežli se ztrapnit před zbytkem sálu. A tak seděl a užíval si hudbu. Ten večer plynul ve svižném houpavém tempu a temperament tance gradoval až se přeměnil ve skotačení.

A jak už tomu tak bývá, dělají se různé hlouposti a občas se stane, že se někdo silně opře o stůl, snaže se tak brzdit svůj pád po nepodařeném gymnastickém čísle, a když je onen stůl starý, tak se může stát, že dotyčného nepodrží, nýbrž se začne klátit k zemi s ním. A tento neblahý osud potkal starý rozviklaný stůl úplně vzadu v rohu, když se jeden z mladíků předváděl před děvčaty u stolu sedícími. Onen stůl bylo Petrovo útočiště. Barman, slyše rámus, vyběhl před bar a zakabonil se a jizva na jeho tváři vytvarovala hrozivě vypadající údolí, údolí smrti. Petr si oné události všiml, až když slyšel barmana plísnit viníka této tragédie.

Petr byl otřesen a barman byl naštvaný. Tomu sice o ten stůl nešlo, jelikož jeho hodnota byla v podstatě nulová a ostatně pro něj bylo velkou záhadou, jak se dokázal zachovat až do dnešního dne, spíš byl naštvaný na rozbité nádobí a navíc mohl konečně zkorigovat propuknuvší bujaré veselí, jelikož čekal, že k podobné události se tu schyluje. Petr se však záhy uklidnil, jelikož jej život naučil přijímat takovéto věci poněkud stoicky, ostatně nač plakat nad rozlitým mlékem. Kapela pak dohrála a lidé pokračovali v zábavě a i tento rušný večer přešel a postupně se všichni ubírali do, většinou, svých domovů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama