Romance Petra a Anny (2. část)

1. listopadu 2012 v 20:12 | BOM |  Povídky
Pracovní týden se skončil a pracovní ruch ustal. Petr se probudil, uvařil si raní čaj a dočetl páteční noviny. Pak šel na balkon a promlouval se svoji bonsají, postupně ji zalévaje. Byt již za dlouho dobu svého života pochopil mechanismus týdne. Vypozoroval, že parazité žijí v sedmidenních cyklech, kdy pět dnů se chovají naprosto šablonovitě a zbylé dva dny tráví nevyzpytatelně. Někdy naplno zmizí a nechají byt žít spokojeně o samotě. Někdy naopak zůstanou a nedopřejí mu oddech, jindy, jakoby toho nebylo málo, tak si ještě naopak přizvou další spoluparazity do jeho útrob a pak parazitují společně, nezřízeně a provádějí všelijaké psí kusy. Takže byt již věděl, že je sobota a že dnes bude muset Petrovi trochu pomoci s opuštěním jeho útrob, ale Petra považoval za výjimečně nadaného a tak mu stačilo poslat pouze několikero telepatických zpráv a on se vskutku brzy dovtípil.



Petr seděl tou dobou v křesle a tak nějak sám od sebe rozmýšlel, co dnes přes den podnikne, něco mu říkalo, nejspíše to byl byt svými telepatickými vlnami, že je přeci příliš krásná obloha na to, aby seděl doma. Rozhodl se nakonec vydat se do města. A byt strávil opět další spokojený den, ostatně lepšího parazita si přát nemohl. Ale už začínal pochybovat, zdali je to v Petrově případě stále ještě parazitismus, byla to již spíš trochu zvrhlá symbióza, jelikož byt Petra potřeboval, aby jej chránil před jinými parazity a když na to došlo a byt se ocitl v problémech, dokázal jeho vnitřnosti udržovat v dobrém stavu.

Večer místo domů zamířil Petr rovnou Za Roh, přeci jen měl hlad a nechtělo se mu vařit a kavárenský sendvič považoval za dobré řešení, jelikož obědval v restauraci a chodit do restaurace víckrát než jednou denně považoval za marnotratnost. Teprve až touto cestou si uvědomil, že přišel o své stálé a klidné útočiště a bude muset zamířit k nějakému jinému stolu. A jak tak v mysli přehrával všechny stálé hosty a jejich oblíbené stoly, docházelo mu, že neexistuje takový stůl, u kterého by mohl sedět každý den v týdnu a nenarušit tak někomu jinému jeho prostor. Samozřejmě mohl by obsadit volnou polovinu některého ze stolů, třeba ženy s knihou v novinách. Nicméně, považoval za drzé se k jejímu stolu jen tak posadit. Jelikož ona mu nabídla místo na ten daný krizový večer, to by ukousl ruku po nabídnutém prstu.

Když však vešel, seznal, že jakási vyšší moc již nejspíše jeho problémy vyřešila a žena s knihou v novinách seděla na svém obvyklém místě a aby měl situaci ještě více usnadněnou, tak byli i ostatní stoly obsazeny. Asi hezké počasí vylákalo ven více lidí a večer je zlákal k návštěvě nějakého pohostinského podniku. Situace se pro Petra zredukovala jen na tu nepříjemnou část, kdy ji bude muset oslovit a zeptat se o dovolení. Včera to snad proběhlo bez problémů, nebo snad nedopatřením spáchal nějaký prohřešek? Netušil. Tato myšlenka jej poněkud rozrušila a to do té doby byl relativně klidný. Co když ji jeho přítomnost obtěžovala a dovolila mu to z pouhé slušnosti? Záhy zjistil, že je velice nervózní a trochu se začíná potit, nebylo zbytí, musí se jí zeptat teď, okamžitě, dokud má ještě nějaké zbytky odvahy, poté již nebude možnost.
"Dobrý večer," vypravil ze sebe Petr a nevěděl, jak má dále pokračovat.
Žena s knihou v novinách položila prst do knihy a vzhlédla k Petrovi a usmívajíc se pravila: "Dobrý večer".
Úsměv Petra povzbudil k tomu, aby sjednotil všechny alternativy otázky jež mu kolovala v hlavě do jedné poněkud zmatené: "Vadilo by vám, máte-li tu volno, kdybych si, jestli mohu, přisedl?"
Tato otázku ženu trochu zarazila svojí neobvyklou konstrukcí. Její odmlka Petra začala znepokojovat a žena s knihou v novinách odpověděla, snažíc se zachytit všechny Petrovi dotazy: "Ano, klidně se můžete posadit, je tu volno, nevadí to."
"Děkuji." odpověděl Petr a byl rád, že si mohl sednout, jelikož jeho nervozita byla již pořádná.
A tak bylo vše v pořádku a sobotní večer spokojeně prošel prostorem kavárny a vystřídala jej noc.

Koncert kapely Jas, který způsobil zničení jeho útočiště a donutil jej tak odejít do diaspory, však elegantně překonal a nalezl nové útočiště u stolu spolu s ženou s knihou v novinách. Po pár večerech se, na její pokyn, již neptal, sedal si automaticky. Jejich konverzace se zredukovala na pozdravy při setkání a rozloučení. Oběma tento stav evidentně vyhovoval, jelikož oba měli svůj prostor i svůj klid. Stůl byl rozdělen vedví virtuální linií podobně jako Korejský poloostrov 38. rovnoběžkou. Kavárna Za Rohem dále žila svým vlastním životem. Písně blonďatého trumpetisty nepřestaly být truchlivé, slon na obraze stále česal chobotem jablka a Johana stále nemohla najít známost na delší dobu.

Čas líně plynul, valil se okolo jako chomáče ranní mlhy, pomalu valící se nad řekou. Uplynula již určitá doba od koncertu kapely Jas a Petr opět, jako každý den, seděl Za Rohem. Ten den, neměl tvůrčího ducha a zůstával stále zaseknutý na stejné straně svého bloku, jako když přišel, měl pocit, že dnes není něco v pořádku. Ale stále se snažil soustředit, ačkoliv tato snaha se čím dál tím více ukazovala býti marnou. V tom se ozval hurónský smích ženy s havraními vlasy a Petrova chatrná koncentrace se roztrhla jako papírový obal. Vzhlédl a uviděl šíleně smějící se ženu s černými vlasy a její decentně se smějící hnědovlasou kamarádku. Ta zde byla nejspíše poprvé a myslela si, že se jedná o lepší podnik a podle toho také byla oblečena. Smích těchto žen spolu s nářkem vyluzovaným trubkou blonďatého trumpetisty vytvářely velice sarkastickou kombinaci. Zdálo se však, že Petr byl jediný, kdo si toho všiml. Ženy se věnovaly svému smíchu, trumpetista snil o návratu své milované, workoholik sčítal a odečítal a starý muž s vzezřením filozofa byl ponořen do křížovky a přemítal nad tím, jak je hlavní město Nepálu na devět. Teprve nyní si Petr uvědomil, čím byl dnešní večer jiný, neřekl "Dobrý večer" do zelených očí ženy s knihou v novinách, ta tu dnes nebyla a přitom oni dva tvořili dvojici nejvěrnějších hostů. Bylo to vůbec poprvé od doby, co se s Petrem podělila o stůl, co nepřišla. To bylo to, co činilo tento večer jiným. Petra to zarazilo a uvědomil si, že podvědomě předpokládal, že zde bude pokaždé. Ačkoliv bylo sdílení stolu s ní v podstatě pasivní činností, pro Petra to byla jediná příjemná společenská interakce. A dnes o ní přišel. Ale proč nepřišla? Petr si s tím lámal hlavu. Ostatně důvodů, proč nejít večer do kavárny má normální člověk více než dost. A tak pomalu Petr zjišťoval, že tuto otázku není s to rozřešit a začal se spíš o ženu s knihou v novinách strachovat a doufal, že se jí nestalo nic vážného. Opět se rozhlédl po lokále a byl si téměř jist, že je také jediný, kdo si nepřítomnosti ženy s knihou v novinách povšiml. Ženy se totiž dále věnovaly klevetám, trumpetista svému žalu, workoholik svým číslům a stařec stále bloudil ve své paměti a hledal Káthmándú. Petr se nemohl soustředit a tak zbytek večera věnoval svojí sklence a trumpetistovým melodiím a přemýšlel, jak asi vypadala ta, po níž trumpetista stále truchlil. Asi musela být velice krásná a také zajisté milá, jednoduše řečeno to byla vzácná bytost, ale trumpetistovi ji osud nepřiřkl.

Blížily se narozeniny zakladatele firmy, kde Petr pracoval, a to byl každoročně důvod k oslavě, která však přišla Petrovi zvrhlá, jelikož byla pro všechny zaměstnance povinná a všichni se museli povinně bavit. Před odchodem z práce musel nahlásit, jestli se zúčastní. Petr každý rok chodil, bylo to jednodušší, než se z této povinnosti složitě vylhávat, jak činili někteří jeho spolupracovníci a vymýšlet složité důvody, proč nepřijít. Udat jako důvod neochotu mohlo vést pouze k problémům. Petr měl svoji práci rád a tento jeden večer v roce považoval za jedinou její nevýhodu, avšak zanedbatelnou. Ředitelova sekretářka Lucie, dnes v křiklavě žlutých šatech, seděla za stolem a přijímala omluvy zaměstnanců. Konečně došla řada na Petra, Lucie se usmála a zeptala se jej:
"Ale vy nezklamete, Petře, že ne? Vy přijdete?"
Petr jen přikývl a odpověděl jako každoročně, "Přijdu. Jako každý rok."
"To jsem ráda" usmála se znovu Lucie, "A přijdete sám nebo s doprovodem?" pokračovala a Petr zaznamenal pohyb v oblasti jejího obočí.
"S doprovodem?" napadlo Petra okamžitě, "Kdo by asi šel se mnou jako doprovod?" a nevěděl, proč si vybavil tvář ženy s knihou v novinách a připadal si děsně hloupě. Neznají se a on podvědomě předpokládá, že jsou přátelé. Vždyť ani neví, jak se jmenuje a po včerejšku ani neví, jestli ji ještě nikdy uvidí. Po té druhé myšlence se Petr cítil jako tuplovaný hlupák a z jeho myšlenkového proudu ho probrala až Luciin zopakovaný dotaz:
"Petře! Přijdete sám nebo s doprovodem?"
Petr polohlasně odsekl: "Sám." a odešel.
Lucie si vše poznamenala a cítila se špatně, že na něj tolik zanaléhala ve druhé otázce, jelikož se jej nejspíše dotkla. Byl pro ni zvláštním člověkem, moc toho nenamluvil a přišlo jí, že rád vyhledává samotu a obávala se, že se jej svojí otázkou dotkla.

Po večeři Petr vyrazil opět Za Roh a nechal myšlenky na zítřejší povinnou zábavu v bytě, kde na ně budou celý večer dýchat vlhké studené zdi a možná tyto špatné myšlenky zaženou. Dorazil do lokálu a všichni stálí čtvrteční hosté byli již přítomni. Johana seděla na baru a vybavovala se s barmanem. Marxista si povídal se svojí okouzlující ženou a černoši otočili hrací desku a na místo dámy hráli mlýn, který jim tvořil kulisu k jejich historkám. Žena s knihou v novinách však nedorazila ani tento den. Petra to opět poněkud rozrušilo, nicméně tuto věc nemohl nijak ovlivnit. Seděl tam, přemýšleje a jeho myšlenky na zítřek se nějakým způsobem vyprostily z bytu a našly si i cestu do kavárny, kde Petra zastihly. Ten den Petr odešel časněji než obvyklé dny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama