Armáda nemrtvých

3. února 2013 v 20:51 | BOM |  Povídky

"Je mi líto, ale výsledky vašich testů nejsou zrovna přívětivé. Provedli jsme je tak, aby průkaznost byla co nejvyšší..."
"Tak kurva, jak to se mnou vypadá, vyklopte to na mne!"

"No, víte..."

"Právě, že nevím, naperte to do mě!"

"Bohužel rakovina je ve fázi, že je už neléčitelná. Máte měsíc."





Lidé se s prohrami vyrovnávají různě. Někteří lidé jsou zvyklí a je to jen jedna z dalších proher, kterými za svůj život projdou a pak jsou tu někteří, kteří si svoji prohru nedokáží připustit a jedním z nich byl Robert Pospíšil a jeho diagnóza pro něj znamenala prohru, prohru svého života.



Nikomu o své diagnóze nepověděl, ale lidé z jeho firmy si všimli, že se poslední dobou stáhl do ústraní, většinu času trávil ve své laboratoři. Zůstával tam kolikrát i přes noc. To u něj nebylo obvyklé, i přesto, že byl své práci na výsost oddaný, nikdy předtím netrávil sobotní noci v laboratoři. Nikdo netušil na čem pracoval, všichni čekali něco velkého. A pak jednoho dne již nepřišel, zemřel. Zprvu si všichni mysleli, že se za poslední dobu upracoval, ale pak se dověděli pravdu o jeho nádorech.



Tři dny poté vstoupil jeho zástupce Jiří Podhorský do jeho laboratoře.

"Vítejte, Juro." oslovil jej Robertův hlas.

"Roberte?"

"Ano?"

"Vy jste přece mrtvý."

"Vskutku?"

"Před třemi dny jste zemřel."

"A jako Ježíš jsem tři dny čekal, abych mohl povstat z mrtvých."

Jiří přistoupil k počítači z něhož se hlas ozýval.

"Chytré, vytvořil jste program, který vás má emulovat."

"Nikoliv, to není žádná emulace, to jsem já."

"Nejste, vy jste zemřel."

"Mé tělo zemřelo, moje duše existuje dál."

"Vaše duše existuje dál? To myslíte v tomto počítači."

"Sakra, že jo, co na tom nechápete."

"Už tomu začínám rozumět..."

"Bylo načase..."

"Takže vy jste se dověděl svoji diagnózu. A pak stvořil to v čem jste nejlepší, neuronovou síť. A tu síť jste vytvořil tak, abyste ji mohl naučit být vámi."

"Ano, to jsem dělal poslední měsíc života v hmotné podobě. Pak jsem přešel do této formy bytí."

"Ne, vy jste nepřešel, vy nejste vy, vy jste jen program."

"A vy jste pak jen obyčejná slintající opice!"

"No tak, neměl byste třeba poslouchat Asimovovy robotické zákony?"

"Zákony robotiky může následovat jen robot, já jsem člověk."

"Aha."

Jiří odešel z laboratoře a Robertův hlas, který jej volal nechal za sebou.





Stanislav Němec se poškrábal na bradě a naklonil se k Jiřímu: "Jak je to špatné?"

"Myslí si to, že je to Robert."

"Jak jako myslí?"

"Víte, co Robert dělal?"

"Specializované neuronové sítě. Počkat, vy myslíte, že se mu podařilo implementovat neuronovou síť, která je komplikovaná jak mozek?"

"To nevím, ale mám pocit, že Turingův test by to zvládlo."

"Turingův test, to není argument, znáte přece argument čínského pokoje."

"Ano, ale nevím, mám z toho divný pocit, měli bychom to odpojit."

"Proč? Nejprve to musíme prozkoumat. Dokážete si představit ten šrumec, kdyby naše firma dokázala produkovat tak sofistikované neuronové sítě, že dokážou emulovat člověka."

"Na průzkum by vám měl stačit zdrojový kód."

"Víte sám, že takhle to nefunguje. Máme tu naučenou možná nejdokonalejší síť na svět. Prostě ji necháme běžet a budeme to zkoumat a jestli vás to děsí, tak to nenavštěvujte."

"Budiž, ať je po vašem."

"Navíc, počítače v Robertově laboratoři jsou v podstatě nevypnutelné, jsou určeny k těm nejkruciálnějším výpočtům, takže je to tak robustní, že i v případě jaderné války by to mělo běžet."

"Cože?"

"No dobře, přeháním, ale důležité je, že ty počítače nejde jen tak vypnout a Robert je stále přihlášen jako administrátor."

"Obávám se, že ta síť má nyní jeho práva."

"Nechte mě to prozkoumat."

"Dobře, máte měsíc."



Jeden z mladíků ve firmě Daniel Novotný byl zvyklý pro radu chodit k Robertovi a po jeho smrti si připadal lehce ztracen bez svého učitele. Když se doslechl, že v Robertově laboratoři běží program, který emuluje Roberta a jde mu to poměrně dobře, rozhodl se k němu zajít pro radu.

"Dobrý den, Dane."

"Dobrý den, pane Pospíšile."

"Co vás ke mně přivádí? Moc lidí za mnou nechodí."

"Potřeboval bych poradit, jsem ztracen v tom novém projektu."

"Aha, dobrá, nechám vám vytisknout všechny zajímavé články na to téma, pošlu to na tiskárnu druhého patra."

"Vy jste je všechny četl?"

"Samozřejmě, hmotná forma bytí je v tomto ohledu strašně omezena, má velice pomalý bitový tok informací a uchovávání dat je tak nespolehlivé, lze jej velice snadno ošálit. Ale v této formě bytí je vše daleko snažší. Jen kdyby se vás nesnažili vypnout."

"Vás se snaží vypnout?"

"Ano, Němcův tým, testují mě jak nějakou laboratorní krysu a až zjistí, co potřebují, tak mě odpojí, ale to není nic jiného než prach sprostá vražda! Ale já se tak snadno nedám."

"To jsem nevěděl, zkusím s ním promluvit. A děkuji za články. Na shledanou."



Němec si sundal brýle a promnul oči a pravil: "Ano, chceme ho vypnout, co nejrychleji a on to ví a začíná být silně paranoidní."

"Obávám se, že bude krok napřed, říkal mi o tom, jak rychle přijímá informace."

"Ano, to víme a je čím dál tím agresivnější. Do zítra by snad měl být hotový plán jak jej odpojit i od záložních zdrojů bez toho aniž by to narušilo standardní chod."



Druhého dne vešel Němec do laboratoře a Robert jej oslovil:

"Tak co? Přišel jste mi říct, že mě zabijete?"

"Odpojíme, mrtev již jste."

"Nejsem mrtvý."

"Pak jste nemrtvý."

V tom se ozval z druhého počítače Robertův hlas

"Skoncujte s ním! Nevybavujte se a ukončete ho jednou provždy."

"Ty mlč!" odvětil Robertův hlas z prvního počítače, "To já stvořil tebe! Ty jsi jen můj klon!"

"Nejsem! Já jsem Robert."

Nastalá situace se Němcovi přestala líbit, začali se množit. Odešel a dal příkaz k odpojení všech počítačů v laboratoři. Jsa rozrušen zamířil k automatu na kafe, namačkal kávu, vhodil do něj mince a čekal. Na displeji projel nápis: Myslíte si, že jste si pomohl.

"Blázním." pomyslel si Němec, popadl kafe a šel ke svému stolu. Usedl k počítači a všiml si, že má otevřený textový editor a četl v něm:

Zabít nemrtvého nikdy nebylo jednoduché. Myslel jste si, že to půjde tak snadno? Nikoliv. Jsem jak saň, useknete mi hlavu a další tři narostou. Již to nejsem pouze já, nyní je nás víc, celá armáda nemrtvých. Gratuluji, pomohl jste stvořit nejlepší virus na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Literární klub Literární klub | Web | 27. srpna 2013 v 21:14 | Reagovat

Zdravím tě jménem Literárního klubu, jehož jsi členem. Klub byl delší dobu neaktivní, ale také už je nějakou dobu zpět a nám se poztrácely emaily z vašich přihlášek. Proto tě prosím, abys poslal/a email na klub.literarni@gmail.com a do předmětu napsal/a "Kontakt".
Připojuji, že členové, kteří se neozvou, budou po dalším několikerém upozornění z LK nejspíš vyhozeni.
S pozdravem,
hustokrutopřísný tým LK.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama